Veľmi dobre vystihnuté!
Naše civilizace úplně nesprávně chápe univerzální zákonitosti života. Stydíme se za přirozenost 
nahého těla, které nás pohoršuje a uráží a snažíme se ho změnit,namísto změny duše. Považujeme utrpení, bolest a smrt za špatné – což odmítáme a bojíme se, namísto přijetí a odvahy. Litujeme ty, co odcházejí na druhý břeh a přejeme soustrast těm, co zůstali, bez soucitu a poděkování. Učíme se zpaměti nesmysly, abychom je později nepotřebovali. Máme dojem, že nejsme odpovědní za to, co si navzájem děláme, a co se na zemi děje. Jsme lhostejní k pravdě a nespravedlnosti, přitom toužíme po sladkých lžích a hmotném úspěchu. Dřeme se za almužnou do úmoru, abychom se probudili jako otroci mamonu. Divíme se válkám ve světě, ale přitom bojujeme sami se sebou, proti někomu nebo za něco, a to každý den. Odmítáme, co se nám nehodí do krámu a odsuzujeme se navzájem za to, co však děláme uvnitř sami sobě. Dříve jsme bičovali a křižovali, dnes rovnou umlčujeme a odstraňujeme proroky, Syny a Dcery poslané od Boha. Kritizujeme Boha Stvořitele, že stvořil svět, kde je vše duální a pomíjivé, aniž chápeme smysl a hloubku jeho stvoření a svobodné vůle. Stěžujeme si, že hmota i příroda je plná paradoxů a protikladů, jež jsou ve vzájemném napětí a boji. Ale přitom celou dobu sami z vlastní vůle živíme tento rozpor, odmítáme ho a zaséváme semeno války – zatímco toužíme po míru a spokojenosti. Zapomněli jsme totiž na moudrost pokory, poznání pravdy a lásku k Bohu, pro kterou jsme si přišli do školy dnešního života.
