Mám kamarádku, 29 let, svobodná, nikdy neměla vážný vztah. Maličká, kulaťoučká, jak se říká – žádná krasavice. Pracuje za malý plat, pronajímá si pokoj v nějakém bytě, vzdělání základní. Známe se už osm let, celou tu dobu pořád hledá partnera, ale nedaří se jí to.
Posledně k nám zas přišla a jako obvykle zavedla řeč na to, že když se na nás kouká, chce se jí taky mít rodinu, děti, nějakou stabilitu v životě… Roky letí, nemládne, hezčí časem taky nebude a šťastná pořád není. Rozplakala se a vlastně nás prosila o pomoc.
Manžel dělá v autoservisu,tak jsem se ho zeptala, jestli tam nezná nějakého šikovného mužského. Řekl že, jo, že tam mají takového týpka, kluk je pracovitý, nepije, nekouří, je svobodný… Tak jsme si řekli, že si zahrajeme na dohazovače. Manžel tomu mládenci vysvětlil, o co jde a on souhlasil, že by přišel.
Zavolala jsem té známé, ať přijde, že se domluvíme, jak zorganizujem tu schůzku. Přiběhla celá rozradovaná a hned se na něho začala vyptávat. Vysvětluju jí, že pracuje v autoservisu, šikovný, její vrstevník, svobodný, bezdětný. Najednou vidím, že nasadila úplně jiný výraz a navrch pronesla větu, po níž jsem zůtala paf: „Klempíř? K čemu mi bude klempíř? Já žádnýho klempíře nechci! Chci něco solidního, třeba i staršího, aby slušně vydělával, byl trochu pohledný… není tam u nich nějaký manažer?“
Přiznám se, že jsem na chvíli ztratila řeč. Na jazyku jsem měla otázku: „A k čemu bys pohlednému, svobodnému a bohatému manažerovi byla ty – nijak mladá, nehezká, chudá a nevzdělaná?“ Nechtěla jsem se jí dotknout, mlčela jsem.
Ten mladík už se schůzkou počítal a bylo by strašně nepříjemné vysvětlovat mu, proč se konat nebude. Rozhodli jsme se tedy pro „tah koněm“ – seznámit ho s jinou mojí kamarádkou. Obyčejná sympatická třicítka. Takže jsem se s ní domluvila. Souhlasila, dostala klempířův telefon.
Když mi po schůzce volala, byla jím nadšena. Nemohla se dočkat příští schůzky. Ovšem mládenec sám tak nadšen nebyl: „No, není nic moc, rozhodně ne můj typ. Mě se líbí holky s pěknou postavou a velkým poprsím, trochu vyšší a hezky ohozené…“
Tři lidé, kteří teoreticky už dávno nemuseli být sami a mohli mít veselou rodinku. Honí se za ideálními partnery a utrácejí tím nejlepší léta. Pak k nám přijdou na návštěvu a spustí: „Když se na vás dívám, opravdu vám závidím…“
Zdůrazňuji, že můj muž rozhodně není žádný manažer a já nemám zjev modelky. Máme se rádi a nehledáme žádné vymyšlené idoly.
Možná by stačilo, kdyby spousta osamělých lidí přestala žít v iluzích a přistáli nohama na zemi. Čekat na prince je hloupost. Rozhlédněte se kolem, vedle vás může být zajímavá osobnost, jenom to nemá napsané na čele a nenosí značkové oblečení…
A podívejte se kriticky na sebe. Položte si otázku: „Jestlipak já sám/sama odpovídám svým ideálům, svým požadavkům? Říká se: „Chceš-li být ženou generála, musíš si vzít poručíka“. A také: „Krása tváře roky uvadá, krása duše vzrůstá“.
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/pryc-s-iluzemi-aneb-jak-si-zaridit-rodinny-zivot/
A ešte prikladám jeden článok, napísaný z mosta do prosta .. lebo tak to je, len si to často nechceme pripustiť: