zdroj: Shumavan
Než upřímně a v pravdě akceptuji to, co ke mě tady a teď přichází, co ke mě v životě proudí za změny, za nové zkušenosti a nejde to automaticky, ihned, neboť je tu nějaká stará bolest, vzorec, nebo staré přesvědčení, pak se nejdříve upřímně učím akceptovat nějakou svou nepřijatou stránku, která se ještě chytá do bolesti a odporu vůči tomu, co je.
Jistěže má tato část hlavně velký strach, je nepřijatá, nemilovaná a ignorovaná, ležící ve stínu a odsouzena k tomu být “ta negativní”.
Ve skutečnosti je jen kontrastní, jako všechno tady na Zemi a je natolik pohlcena ve vlastním strachu z bolesti, že vysílá energii odporu vůči tomu, co se právě teď děje a bojuje, nechce pustit, nechce nechat věci plynout, ale chce udržet všechno pod kontrolou. Je vším, čím nejsem a vrhá stín na to, kdo jsem.
Ve chvíli, kdy začne úřadovat a stahovat mě do svých strachů a odporů, dovolím si nic s ní nedělat, jen ji vytrvale a někdy velmi dlouho pozoruji, vnímám její projevy, myšlenky a vzorce. Dovolím si dát průchod všem emocím, které se derou ven. Není třeba je pojmenovat ani analyzovat, jen jim naplno dovolit se projevit. Dávám přednost vnitřní meditaci (čili to nechávám procházet tělem, aniž by okolí vědělo) nikoli expresi, kterou doporučuji hlavně lidem, kteří se nemohli v dětství emočně projevit. Já jsem byla opoziční a vzdorovité dítě, co se toho nikdy nebálo a bylo trestáno ignorací, tak se učím opaku, tedy v tichosti a s plnou pozorností.
Po emočním projevu, pozoruji dál až do chvíle, kdy je všechno, co se v prostoru objevilo, zase přijato a akceptováno. To znamená nedělám s tím nic ve smyslu – chci to vyřešit, chci to odstranit, chci to nemít… nechť to je! Ať je to cokoli, ať se to projeví. V lásce i strachu. Tím pádem to už není ničivé a v odporu, neboť je to akceptováno a propušteno. Nikdo to už nedrží pod kontrolou, je na to posvíceno.
A může následovat ta praktická část.
Část překročení zaběhnutých vzorců. Rozhodnutí se hnout z místa a udělat významný krok, což znamená ochotu pustit to, co drží strach na uzdě. Vzdát se toho, co nás svazuje, drží v apatii, strachu, křivdách tedy v oběti a co nám nedovoluje volně dýchat a rozhodnout se pro to, co nás v životě naplňuje a dělá nám radost – pro sebe.
Nevěřila bych, jak těžké, bolestivé a nedovolené, plné odporu, strachu a bezmoci to bylo pro mě – pro tu část, která si žádala hodně přijetí, lásky a soucitu. Rozhodnout se pro sebe. Zvolit sebe. Být pro sebe důležitá a nejdůležitější. Prospívá mi to, na těle a na duši. Přestože jsem to věděla, ještě to neznamenalo, že jsem to vždy dělala.
Střídavě s úspěchem a střídavě zase postaru.
Bylo za tím mnoho kontroly.
Strachu z odmítnutí.
Hlásila se o slovo i moje velmi empatická a hypersenzitivní stránka, pro kterou je přirozené naslouchat, ale musí si v tom nacházet rovnováhu.
To malé ignorované dítě, které nebylo pro nikoho důležité a cítilo se izolované od zbytku světa i od lásky – muselo si poradit samo.
A zejména můj dokončovaný vztah s otcem, který i po jeho smrti odstartoval různé procesy. Byl to takový baron Prášil, plný příběhů, lží, iluzí a nespolehlivosti. Chyběla mi důvěra, protože mi opakovaně lhal, zklamal a pak mi zase mával před očima novou nadějí. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy ze mě směrem k mému muži vypadla v jedné zranitelné chvíli věta: vždycky mi ukážeš že máš pro mě lízátko a ve chvíli, kdy si ho chci vzít a přijmout, tak mi ho zase odebereš. Mám to štěstí, že okamžitě vidím obraz, koho se to týká a bylo mi jasné, že můj muž to nedělá, ale je tu obraz otce. Vylétlo z ní tolik emocí, jako snad nikdy a když jsem si to odplakala, bylo mi jasné, že jsem právě vyslovila nahlas svůj hlavní životní vztahový vzorec. A vůbec svůj hluboce zasunutý podvědomý postoj k tomu, co mi nabízí sám život – ukáže lízátko, ta naivní citlivá holčička po něm natáhne ruku a všechno v tu chvíli zmizí. A ona to stále zkouší a překonává, ale formuje se v ní ten pocit izolace a toho, že si nezaslouží ty krásné věci, prožitky a lásku, neboť ten nabízený dárek vždycky někam zmizí. To je tu pro všechny lidi, ale nevěří že i pro ní. A že je to snadné, když si to dovolí. A i tady ještě v jednom z těch našich hlubokých, zranitelných a pravdivých rozhovorů zasáhl můj muž do živého, neboť mi řekl: vážím si tě i proto, že ty jsi žena, která nic nepotřebuje. A tehdy jsem si uvědomila, tak takhle na tebe těch 18 let působím? Jako skromná holka, která nic nepotřebuje? Řekla jsem mu, že to neodpovídá skutečnosti, ale neumím to dostatečně projevovat. A sáhla jsem opět hluboko do sebe, kdy mi bylo jasné, že to souvisí se ztrátou víry v to, že má pro mě život dary, které si zasloužím. Raději ta skromnost ale jen proto, že jsem přestala věřit a bála se dalšího zklamání. Tak raději nechci nic, to je jednodušší a méně zranitelné, ale nepravdivé. Vytažené na světlo už jasnější i v tom, co už nechci.
A za holčičkou, v další rovině, jsem se nemohla tedy ani spolehnout na svou vnitřní mužskou část, neboť začala být nedostupná, nabízející, ale ve finále nedokončovací, a nepříliš motivovaná, když to všechno uvnitř táhne žena, která pro sebe není důležitá.
A tak jsem si teď pár měsíců hrála, bolestně i zábavně, s tímhle vzorcem dokončování, zasloužení si, dovolení a toho, že jsem sama pro sebe důležitá a plním si všechno, co je pro mě důležité a co jsem odkládala. Dělám zase kroky, rozhodnutí a mám motivaci, nadšení a touhu do změn. To neznamená, že neprožívám i druhou stranu a emoční působení, ale VOLÍM si vědomě, co chci, co mi dělá dobře a co se mnou souzní. A jsem si vděčná, protože už nekontroluji a nemám hluboko v sobě strach, kdyz něco hezkého přijde, zda mi to bude zase ihned odebráno (to se samozřejmě dělo) a už vůbec ne z rukou muže… nebo čehokoli vnějšího.
Protože to já jsem ten DAR.
Jsem tu stále, taková jaká jsem.
A volím si ten dar užívat a prožívat naplno.
Už se nespokojím s málem, ani s tím, co zbyde a k čemu si dojdu teprve až všichni přede mnou něco dostanou a mě bude stačit i to nic. Kdepak. Zasloužím si milovat tu bytost, kterou jsem. Dovoluji si to. A vy byste měli taky. Bez kompromisů. Ať to smete staré nevyhovující vztahy, kde není rovnováha. Nikoli kvůli těm ostatním ve vašem životě, ale kvůli vaší vnitřní nerovnováze a starým zraněním a přesvědčením, která ovlivňují váš postoj k sobě.
Jsem pro sebe na prvním místě.
Jsem důležitá/důležitý.
VOLÍM sebe a život v souladu se sebou.
Miluju proces a miluji sebe v procesu.
Shumavan