I kdybychom neustále běhali od lékaře k lékaři, žádný z nich „nás neuzdraví“, pokud mu nebudeme důvěřovat. Jestliže nevěříme, že nám dokáže pomoci, nepomohl by nám ani ten nejvěhlasnější a nejdražší lékař. Nepodpoříme-li lékaře svými myšlenkami a svou vůlí, může toho ovlivnit jen velmi málo. Pokud totiž na nemoci myšlenkově lpíme, může být proces sebeuzdravování silně bržděn.
Mnozí z nás se často dopouštějí chyby, když neustále myslí na to, jak jsou nemocní, jak nemožné nebo komplikované je vyléčení té které nemoci a každému na potkání, kdo je ochoten (nebo ani nemusí 
být) naslouchat, sdělují, jak jsou nemocní a vyčerpaní. „Jsem na tom tak špatně. Všechno mě bolí. Vůbec se to nelepší. Nikdo mi nedokáže pomoci. Vždycky se dostanu k nekompetentnímu lékaři. Jsem tak unavený. Je mi tak mizerně.“ Takovéto výroky nepředstavují nic jiného než pokyny, které oplývají velkou silou a které manifestují náš nešťastný stav. A tak se může stát, že mnozí z nás – aniž by to věděli – nepracují na svém uzdravení, ale naopak na dalším prohloubení své nemoci.
Nezřídka se rádi považujeme za nemocné. Přestože vědomě vůbec nechceme být nemocní, nabízí nám naše nemoc podvědomě tu a tam velké výhody. Konečně o nás někdo pečuje, nemusíme jít do práce, zase jednou se můžeme pořádně vyspat, připoutáme k sobě blíže svého partnera, máme pocit, že jsme milováni, vyvoláváme soucit, unikneme mobbingu (tj. psychickému týrání v zaměstnání) nebo přetížení na pracovišti, zcela legálně se vyhneme očekávané zkoušce a necháme se všemi obsluhovat.
Pochopíme-li, proč jsme onemocněli, můžeme se zase velmi rychle uzdravit.
* * *
– z knihy Prostě si to přejte, a to s lehkostí; Pierre Franckh
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
