Pokud chceme konečně opustit koloběh zklamání, je jediná možnost – dopřát si čas. Seznámit se s jiným člověkem, přiblížit se mu a přesto zůstat sám sobě věrný – tímto způsobem se může naše bytost plně rozvíjet.
Dopřát si čas neznamená nedat najevo žádný zájem nebo udržovat všechno ve sféře vzdušných zámků. Naopak. Musíme projevovat zájem. Dokonce velmi. Musíme stále více toužit poznat svého potenciálního budoucího partnera. Musíme chtít vědět, zda je naše vlastní volba skutečně také ta správná. Zda se vůbec k němu hodíme, než se mu odevzdáme.
Měli bychom tedy s partnerem trávit spoustu času. Přitom se dá také nejlépe vypozorovat, zda s tím druhým chci být i mimo postel. Budu si s ním vůbec mít co říct?
Existuje ještě něco dalšího, co máme společné, kromě přání nebýt sám? Myslíme stejně, cítíme stejně? Máme stejný životní rytmus? Chápeme pod věrností a intimitou to stejné? S jakými zkušenostmi, přáními a touhami vstupuje do vztahu každý z nás? Chtěl by náš potencionální partner utvářet budoucnost právě tak jako my sami? Jak zachází se svými pocity, svěřuje se a umí naslouchat druhému?
Také bychom neměli zapomenout pozorovat jeho stinné stránky. Každý nějaké má. Budeme s nimi umět zacházet? A důvěřujeme mu? I ve chvílích, kdy jsme slabí?
V každém partnerském vztahu totiž nastávají období, kdy se cítíme obnažení a bezbranní. Veškerý náš po léta hromaděný duševní odpad bude mít dříve či později vliv na náš život. Potom potřebujeme po boku někoho, kdo nás podpoří svým porozuměním a s kým se cítíme v bezpečí. A kdo nám nabídne jistotu, že nás okamžitě neopustí nebo nevymění. Máme pocit, že bychom se mu mohli ukázat takoví, jací jsme, i se svými temnými stránkami?
A… počítá s námi vůbec? Jsme pro něj něco zvláštního? Jsme pro něj cenní a jedineční? Když spolu lidé tráví hodně času, když se opravdu doplňují, vyvíjí se z první zamilovanosti blízkost a hluboká sounáležitost. Stále více vnímáme svůj protějšek jako svou součást, jako báječné doplnění své vlastní osobnosti.
Objev sebe skrze něj.
Měli bychom poznat také jeho rodinu a představit mu svou vlastní. Tam se o něm dozvíme nesmírně moc. Vidíme, jak vyrůstal a co všechno pro něj rodina znamená. Všechno si vzal s sebou do života. Všechno může později vnášet do vaší malé rodiny.
Pořádně se dívej, protože pokud to s partnerem myslíš opravdu vážně, budeš s jeho rodinou mnohem více konfrontován, než se nyní domníváš.
Člověk by ale měl také pozorně sledovat sám sebe. Opravdu je to partner, se kterým chci být? Nebo se opět vynořuje pouze strach, že bez něj budu zase sám? Cítím se s ním lépe nebo hůř? Je s ním všechno lehčí nebo těžší? Je pro mě oporou nebo zátěží? Hledá si partnera pro život nebo jenom na chvilku?
Když člověk nemá pocit, že se jedná o jeho „duševního partnera“, měl by od něj dát ruce pryč. Jinak je konec nevyhnutelný.
Čím častěji se spokojujeme s málem, tím jsme nespokojenější, protože si nedopřejeme prožít velkou lásku. Nebyli jsme jí hodni. Ale to nejhorší nastane, až budeme mít neustále pocit, že nás opravdový partner minul, protože jsme na něj nečekali.
Partner po vašem boku může být ten nejbáječnější člověk, ale pokud se k sobě nehodíte, bude to pro vás oba peklo. Potom si budete jedině navzájem překážet a také si navzájem bránit v setkání se svým skutečným duševním partnerem.
* * *
– z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
