O víle, která opatruje hračky

Pri tomto príbehu ma napadlo, čo všetko má naše energie- a ani si to neuvedomujeme. Čo máme radi, čo s láskou opatrujeme, venujeme sa tomu (kvety, milé darčeky, knižky…) toto všetko  nesie stopy našej lásky. Nezabúdajte na to zvlášť pri deťoch a ich hračkách!

Dnes bych ti chtěl popovídat o něčem, co se tě možná dotkne hluboko v srdci. Ale je to důležité, neboť tě zavedu tam, kde vzniká spousta trápení, abys pochopila, odkud pramení některá z těch tvých.

 * * *

 Do našeho parku chodívá mnoho dětí a častokrát se stane, že některé z nich ztratí svou hračku nebo sponečku, nějakou ozdobu nebo zkrátka přijde o něco, co má moc rádo. 

 Jednou si tu třeba hrál chlapeček se svým balonkem. Byl tady s kamarádem, a tak si začali s balonkem kopat. Jenže chlapec na balon omylem šlápl, a balonek prasknul. Bylo mu to velice líto, že je balonek rozbitý, ale říkal si, že třeba půjde spravit. Nechtěl o něj přijít, i když prasknul, protože měl moc rád obrázky, kterými byl pomalovaný. Ale když jeho tatínek viděl, jak je balonek zničený, nelítostně ho vyhodil. Chlapeček samozřejmě plakal a snažil se svůj rozbitý balonek vyhrabat z koše, aby ho mohl někam schovat, ale když to tatínek viděl, jen ho plácnul přes ruce za to, že se hrabe v odpadcích, a řekl mu, že jako správný kluk by neměl brečet kvůli hloupostem.

 Také tu kdysi bývala Lenička, která milovala malé koníky. A jednou dostala pod stromeček hračku – bílého koníčka, do kterého se naprosto zamilovala. Od té doby ho nosila všude s sebou. Nemohla nikam odejít, aniž by ho neměla v náručí. Ale protože ho nosila všude s sebou, bílý koníček byl za nějaký čas celý špinavý, odřený a jeho povrch se začal loupat. Maminka jí stále připomínala, jak je škaredý a nabízela jí, že jí koupí nového a hezkého, ale Lenička žádného jiného koníka nechtěla. Byl to pro ni ten jediný bílý koníček, kterého dostala k Vánocům, a žádný jiný ho nemohl nahradit. I když byl starý, špinavý a odřený, pořád to byl její malý, milovaný a nenahraditelný kamarád. Její maminka tomu ale nerozuměla. Nechtěla, aby si její dcerka hrála se špinavou věcí. A tak, když jednou Lenička spala, koníka vyhodila a k polštáři jí dala nového, krásného. Ale Lenička z něj neměla radost. Dlouho oplakávala ztraceného bílého koníčka. Kreslila ho na obrázky a stále na něj vzpomínala. A i když měla nového koníčka taky ráda, nikdy jí nepřirostl k srdci tak jako ten první.

 Mohlo by se ti to zdát smutné a nešťastné – a mohla bys také cítit mnoho lítosti nad tím, jak lidé dokážou přehlížet a podceňovat něčí lásku. Ale víš co? Ani chlapeček s balonkem, ani malá Lenička, ani žádný jiný človíček se nikdy nemusí o svou ztracenou hračku bát! Protože na celém světě existuje veliká spousta malých kouzelných víl, které se o ztracené věci a hračky starají.

 Na světě se nachází jedno krásné místo, kde je spousta domečků. (Ale pozor – je to tajné místo, které na první pohled není vidět, aby bylo hezky v bezpečí.) Na tom místě má každá hračka svůj vlastní domeček. A nejen to – všechny mají svou vlastní kamarádku vílu! Prasklý balonek, který chlapečkovi vyhodil jeho tatínek, tam bydlí také, stejně jako bílý koníček od Leničky. Oba dva mají svůj krásný domeček, kde se o ně starají dvě hodné, laskavé víly. Ony vědí, jak moc je děti milovaly, a tak se o ně teď starají místo nich. Každou noc, když děti spí, létají za nimi do postýlky, a šeptají jim do ouška, jak se jejich ztracené hračky mají teď krásně a jak se jim líbil nový den. Někdy jim dokážou vykouzlit překrásné sny, kde se se svými hračkami mohou znovu potkat a hrát si spolu. 

Také se však starají i o hračky, které děti stále mají u sebe a bojí se o ně. Víla, která se o hračku stará, ji chrání, ať se děje cokoli. Když dítě pláče kvůli své hračce, otírá jeho slzičky a s láskou ho opečovává, stejně jako jeho hračku, a nikdy je neopustí.

 * * * 

Tolik hlubokých duševních zranění děti prožívají kvůli necitelnosti dospělých!

Jak jistě sama víš, každá hračka má svou duši. I každá věc na světě, kterou někdo miluje, má svou duši. Když pro tebe něco znamená tolik jako pro dítě hračka, má ta věc život stejně tak, jako třeba živé zvířátko, člověk nebo rostlinka. Každá malinká věc může být dítěti bližším přítelem než kterákoli živá lidská bytost. Ale kdo tohle neví, chová se pak k těmto věcem bezcitně a bez úcty. Lidé si neuvědomují, že věc, kterou drží v dlaních, má svou duši, kterou jí někdo jiný daroval tím, co pro něho znamená. I barevný papírek od bonbonku může pro malé dítě znamenat kamaráda. Ale pak přijde maminka nebo tatínek a papírek mu vyhodí, a ještě mu vyčítají, že schovává odpadky. 

 Dospělí lidé často nedokážou pochopit duši dítěte. Někdy proto, že to prostě neumí, protože sami nikdy nic takového nezažili. Jindy to zase nedokážou, protože by si kvůli tomu museli vzpomenout na své vlastní hračky a věci, o které kdysi přišli, nebo kterých se během dospívání vzdali. Bojí se vzpomínat, aby se vyhnuli vlastní lítosti. Ale jedině skrze tuto lítost se dokáže otevřít jejich srdce. Proto měj s nimi trpělivost. I když tomu nerozumějí, pochop, že i oni sami v sobě někde hluboko nosí lítostivé vzpomínky. Když se dítěti vysmívají, že pláče nad roztomilostí malého plyšového medvídka, nezlob se na ně. Dělají to proto, že se bojí nahlédnout do svého nitra a vzpomenout si, že kdysi možná byli stejně vnímaví, a stydí se za to, protože i jim se někdo vysmíval. 

 Ty můžeš každému dítěti vysvětlit, že cítit něco takového je v pořádku. Že není třeba stydět se za pláč, který vychází z hlubokého doteku krásy a úžasu. Za pláč nad hračkou, která pro ostatní nic neznamená. Pro toho človíčka může znamenat celý svět. A tak se neboj mu to vysvětlit, že je to tak v pořádku a že je krásné hračku milovat a starat se o ni. Neboj se „ztratit tvář“ před dospělými a postavit se na stranu toho malého dítěte, které se jimi necítí pochopené. Určitě mu pomůže, když ví, že není samo, kdo to tak cítí. A také mu pověz, že o každou jeho hračku se starají víly, které nikdy nedovolí, aby hračka zůstala osamělá a ztracená. I když se hračka ztratí, víla ji odnese do jejího domečku, aby se měla dobře a aby se o ni mohla postarat. 

Když ztratíš nějaký prstýnek nebo ozdobu, která pro tebe mnoho znamená, víla se o ni také postará – tak jako o každou věc, kterou má někdo rád. 

Věř, že když nějakou věc z celého srdce miluješ, nikdy se neztratí. A že láska k této věci má stejnou kouzelnou moc, jako kouzelná vílí hůlka.

* * *

– ze sbírky Žabákovy bajky, Magda Techetová

ĎAKUJEME:

autor: Svět zázraků