Usměrňování či kritika jsou celkem běžnou součástí dětství a dospívání. Mnoho lidí však během tohoto křehkého období zažije také citové odmítání, chlad a lhostejnost, v některých případech dokonce otevřenou nenávist.
Tyto zkušenosti pak kráčejí ruku v ruce s pocity vlastní nedostatečnosti či neúspěchu. Tyto zážitky mohou vést až k domněnce, že láska je tady jen pro ty nejlepší, a pokud chcete taky kousek, musíte si ho nejdřív zasloužit.
Nemusíte!
Zdroj lásky musíme totiž hledat nejprve sami u sebe.
Pokud i v dospělosti neustále vyžadujete náklonnost od druhých, nenajdete to, co hledáte. Rodiče ani ostatní lidé vám lásku ‚nedluží‘.
To, jak moc se máte rádi a do jaké míry si sami sebe vážíte, závisí jen na vás.Nečekejte na potvrzení vlastní hodnoty od okolí,protože pak jste jako bezedné nádoby.
Nezáleží, kolik chvály či pozornosti do vás kdo nalije, stejně budou nakonec zase prázdní.Základem je sebeláska – tedy schopnost přijmout se a mít se rád se vším všudy. Jakmile si odpustíte chyby a nedokonalosti, uvolní se ve vás obrovské množství dosud zadržované energie, kterou můžete začít využívat pro sebe a svůj osobní rozvoj.
Zdravá sebeláska je výlučně harmonizující a podpůrná, nikdy není okatá či přehnaná. Neslouží k tomu, aby ohromovala okolí. Je to váš soukromý záchranný kruh – schopnost být sám sobě přístavem a útěchou.
/Lucie Bouzková/
