Představte si místnost. Čtyři stěny. U dvou z nich, naproti sobě, stojí dva lidé. Jeden se najednou proti tomu druhému rychle rozběhne a chce na něj zaútočit – říkejme mu agresor. Zkuste se nyní zamyslet nad tím, co všechno může ten druhý člověk udělat, aby agresora zastavil.
Možností je několik. Může vyběhnout naproti a doufat, že je silnější a způsobí druhému větší škody, jenže srážkou vždy ublíží i sám sobě. A to je hloupé řešení, které bolí. Dále může agresorovi házet do cesty překážky, ale to se docela nadře a nikdy nemá jistotu, že protivník nástrahu nepřeleze. Také může počkat, až bude agresor blízko, využít jeho slabá místa a zkusit ho třeba 
kopnout do rozkroku. Jenže zkoušeli jste někdy kopat běžícího člověka do rozkroku? Tudy spolehlivá cesta nevede. Takže co s tím?
Podívejme se pořádně na agresivního jedince. Všechna zlost je směrována na člověka stojícího před ním a jeho myšlenky se zabývají pouze samotným útokem. Na víc už myslet nezvládá, agresivita ho plně vytěžuje. Nedívá se dozadu ani do boku, jen vpřed a hlídá si cíl.
Agresivní jedinec často neposlouchá žádné vaše argumenty, jen má v hlavě svoji zlost a tou jde proti vám. Nemá proto cenu se s ním o čemkoliv dohadovat. Stačí mu však rychle sebrat důvod k agresi, uhnout z cesty a máte vyhráno. Když najednou agresor zjistí, že mu nestojíte v cestě, bude mít snahu se zastavit. Jenže zkuste se například rozběhnout proti zdi a najednou zprudka zabrzdit deset centimetrů před ní. To nejde, fyzika je proti vám. Takový člověk si prostě, chtě nechtě, rozbije o zeď hubu. Šokovaný se skácí na zem a vinit bude jen a pouze sebe. Důležité je, že v této chvíli máte možnost si s tímto člověkem dělat naprosto, co chcete. Nabídnete mu ruku, aby se zvedl ze země, a on ji zcela dezorientovaný přijme. Oprášíte ho. Když ho v zápětí s úsměvem vyzvete k tanci, nechá se od vás vést a ještě na konci poděkuje. Být v klidu nabízí stovky možností, být agresivní nabízí jen jednu jedinou.
