Taky máte touhu mít vše správně? Aneb mít všechno uspořádáno tak, aby to potvrzovalo jen nás samotné? Ať žijeme v jakémkoliv vztahu, v manželství, s rodiči, v zaměstnání, v duchovním společenství nebo kdekoliv jinde, můžeme si všimnout, že se každý snažíme svůj vztah neustále „vylepšit“.
Něco nás na něm totiž zneklidňuje. Možná, že vztah neodpovídá naším představám. A tak ho ospravedlňujeme a ospravedlňujeme, dokud nezačne vypadat správně. Všude pak vysvětlujeme, že nás manžel, manželka, dítě, učitel, matka nebo přítel se chová tak nemožně z dobrého duchovního důvodu.
Nebo si pevnou půdu pod nohama vymyslíme jako dogma, na kterém zarputile setrváváme, viz. některé cítrkve, sekty atd…Máme ustavičnou snahu dát věci do pořádku podle našich měřítek. To, co do našich měřítek nespadne, to ocejchujeme jako to „špatné“. Jiná možnost podle nás neexistuje. Protože buď je to „špatně“ nebo „dobře“.
Podívejme se na sebe. Snažíme se každý den svého života žít „správně“. Nechceme být v ničem „špatní“. Připadat si správně může být přijemné. Na to špatné v nás se nedá dívat a proto se nedivme, že má tolik lidí problémy se zrakem. A taky s válkou. Když je něco zle, vzdeme se v nás spravedlivý hněv a jdeme to celé napravit.
Tahle hra na špatně x dobře však změnšuje náš svět. Když po všem kolem včetně našeho vztahu chceme, aby byly pevné a neměnné, zastíráme tím jen to, jak se bojíme toho, že naše vztahy vlastně žádnou pevnou podstatu nemají. Vlastěn by mohli mít. Láska se říkává má smysl pouze, když je spojená s důvěrou. Ale ne s důvěrou ve vnější věci, ale s pocitem naplnění a síly, které v nás dokáže vyvolat partner, kdy nám sdělí to, co ho těší i trápí a chce znát naši odezvu ať už je jakkákoliv.
Ano, divíte se, řekl jsem jakkákoliv. Mohu přeci říct partnerovi či příteli, že s ním nesouhlasím či dokonce si myslím, že nto co dělá je pěkná blbost, a našem vztahu to nic nezmění. Tedy pokud je postaven na vnitřní důvěře. V sebe. Neulpívat na vlastní verzi skutečnosti. To je přítomný okamžik. Za špatné ty věci prohlašujeme právě proto, že tím získáváme pocit jistoty a bezpečí.
Dokážeme vidět, slyšet a vnímat ty druhé takové, jací skutečně jsou? Budeme při tom neustále bojovat s touhou označovat ty druhé za špatné či dobré, a to jediné vede k probuzení naší opravdové komunikace. Nikoliv k lživému nanášení nálepek a iluzí. Skutečná komunikace může vzniknout jen v tomto otevřeném prostoru přítomného okamžiku.
A pak nastupuje otázka. Jak mohu komunikovat tak, abych mohl/a něco změnit? Jak komunikovat s někým, kdo mi ubližuje? Jak mohu mluvit tak, aby to vedlo ke skutečné změně? Jak to udělat, aby se mezi námi otevřel onen posvátný prostor a energie bytí šla od srdce k srdci?
Pokud dokážeme ocenit přítomný okamžik za to, že i přes všechnu bolest, kterou nám tato komunikace tak může přinést jsme otevření vůči tomu, co cítíme. Celý život si říkám, co je mým cílem, co je cílem mého bytí. Teď vím, že není větší umění života než to otevírat se více a více a to i přes to, jak jsem některé stránky sebe sama považoval za nemožné. Mé navyklé stereotypy se mění, něco ve mně začne povolovat a najednou vidím, konečně vidím tváře těch druhých, opravdové tváře a slyším i jejich slova. A to přeju i vám.
zdroj:
http://www.beautyart.info/michal-zachar-touha-mit-vse-spravne
