EGOHRÁTKY

Někteří lidé používají označení typu „falešné já“, „malé já“, “ nepravé já“ …, ale já v tom označení cítím hodnocení, že je to něco nedobrého, horšího, čímž vlastně nevědomky vytvářím odpor … a na jakési úrovni to odmítám a tím pádem to posiluji. Navrhuji proto dát svému egu nějaké láskyplné jméno, které by nám pomohlo ho označovat, uvědomovat si ho, počítat s ním jako se svou součástí, ale zároveň ho přijímat s pochopením a úsměvným nadhledem. 

A protože já pociťuji své ego jako aspekt své osobnosti, který potřebuje především soucit, rozhodla jsem se, že mu budu říkat IVUŠKA 🙂 Ivuška je mou součástí, není to nepřítel ani cokoli zvenčí, je to spíš malé dítě, které potřebuje pochválit, ujistit, že je šikovné, chytré a že ho jeho blízcí mají rádi. Snaží se proto dělat věci správně, zkrátka tak, aby bylo oceňováno a přijímáno. Když se mu to nedaří, je smutné, pláče, lituje se nebo se zlobí a hledá cestičky, jak dosáhnout toho, po čem tak touží a co si myslí, že nutně potřebuje k tomu, aby mohlo být šťastné.

Pravdou je, že jsem hodně dlouho netušila, co nebo kdo to vlastně to ego je. Sice jsem stále slýchávala a četla, že se musím zbavit svého ega, abych byla šťastná, že za vším utrpením jsou touhy ega a že když se zbavím ega, spojím se s Bohem- Zdrojem uvnitř sebe… , ale měla jsem pocit, že i ti lidé, kteří mi to říkají, mají taky ještě stále problém ego skutečně rozpoznat. A je fakt, že ještě nedávno jsem jim to měla za zlé (tedy -Ivuška jim to měla za zlé 🙂 ), ale dnes vím, že to prostě jinak nešlo. My všichni se vyvíjíme a procitáme postupně. Slova jsou jenom označení, prázdné pojmy, nálepky, a abychom pochopili, co opravdu znamenají, musíme projít osobními zkušenostmi.

Vždycky jsem se snažila být „vzornou žačkou“ ve škole života a myslela jsem si, že když se budu hodně snažit, že svůj vývoj urychlím, že se některým lekcím a bolestem vyhnu. Dnes vím, že to byla Ivuška, kdo se snažil (měla prostě strach), a pochopila jsem, že všechno má svůj čas a smysl a že často až po dlouhých obdobích těžkostí a opakovaných bolestných zážitků jsme schopni pochopit něco velice prostého a jednoduchého, co se dá shrnout do jedné věty v chytré knížce. Otočit to ale nejde. I kdybychom tu větu znali dřív, nepomohlo by to, protože bychom jí nerozuměli. Možná by nám dokonce připadala jako nesmyslná, nezajímavá a nudná.

Těm, kteří mluví o egu, a přitom mu sami podléhají, už to nemám za zlé taky proto, že jsem pochopila, jak je ego mnohovrstevnaté a mazané, jak se dokáže skrývat a přetvářet a jak hodně zkušeností, odvahy a poctivosti k sobě samému vyžaduje, abychom ho vůbec dokázali rozpoznat. 

Mně osobně nejvíce pomohlo, když jsem si uvědomila, že ego je to, co se snaží mít za všech okolností identitu. Nechce být součástí celku, být jednou z mnoha buněk vesmírného těla, chce prožívat svou vyjímečnost, odlišnost, být zkrátka někým. Bojí se splynutí, nechce se ztratit v davu, chce prožívat svou oddělenost. Je to pochopitelné, protože ego nám pomáhá, abychom si mohli života užívat jako jedinci, to je jeho smysl a účel. Není tedy nepřítel, je součást výbavy, něco jako teplé oblečení, aby si člověk mohl užít hrátky ve sněhu. Proto není na místě označování ega jako něčeho nežádoucího. 

Problém tedy není v egu, ale ve způsobu jeho používání a vnímání. Dokud si uvědomujeme, že je to jenom nástroj a nezapomínáme, že nejsme jenom ego a fyzické tělo, ale že jsme především buňkou božího těla, je všechno v pořádku. Jenomže to lidé zapomněli už dávno, jak dokládají staré příběhy, třeba známý biblický případ s uctíváním zlatého telete (svět forem) namísto Hospodina (božské podstaty). Zlaté tele bylo konkrétnější, zatímco Hospodin velmi abstraktní, a tak měl Mojžíš co dělat, aby lidi přesvědčil. Ježíš ukazoval lidem totéž, jen používal trochu jiné pojmy – svět a království nebeské (nebo Bůh Otec=Zdroj). Následně se vyvíjející křesťanství bylo sice mírným posunem, protože se lidé díky němu přestávali tolik identifikovat s hmotou, ale začali se identifikovat zase s jinými věcmi (zdánlivými cnostmi), které jim ego nabídlo jako náhražku, a výsledkem bylo dále pokračující neštěstí a utrpení lidstva.

I já osobně jsem prošla podobným vývojem. Naučila jsem se ve svém životě postupně vzdávat materiálních věcí, zdánlivých jistot a život mě za to odměnit tím, že o mě bylo po hmotné stránce vždycky nějak postaráno. Učila jsem se také nelpět na lidech, když jsem opouštěla a byla opouštěna lidmi, které jsem měla ráda, a vždycky jsem zase znovu našla nové blízké duše. Taky jsem pochopila, že já nejsem můj fyzický vzhled, oblečení, které nosím a moje tělo. Naučila jsem se i snášet přechodné nepohodlí, aniž by mi nějak moc vadilo, protože jsem pochopila, že dostatek není nadbytek a že toho po hmotné stránce zase tak moc nepotřebuji. Dokonce jsem se i vědomě vzdala kariéry, místa, které mi propůjčovalo pocit jisté společenské důležitosti. Naivně jsem si myslela, že jsem se tak zbavila svého ega, že už je to důkaz toho, že moje ego slábne.

Protože jsem ale netušila, co všechno ego je, a zaměňovala jsem ho pouze s některými jeho projevy, nevšimla jsem si, jak skvěle se mu daří i v těchto podmínkách a kolik mu toho ještě zbylo k tomu, aby od toho mohlo odvozovat svou identitu. Ivuška ve mně stále žila a dožadovala se pozornosti a splnění svých potřeb. Pořád jí toho zůstalo dost, s čím se mohla identifikovat.

A tak se stalo, že jsem se dostala situace, kdy jsem navzdory tomu, že jsem se rozhodla pracovat pro „společenské blaho“, všechno jsem dělala „správně“, snažila jsem se, pilně jsem pracovala – nad rámec běžné pracovní doby a za velmi malou finanční odměnu, snažila jsem se o dobré vztahy a brala ohled na potřeby druhých, cítila čím dál hůř – fyzicky i psychicky. Tolik už jsem věděla, že je to znamením toho, že je něco špatně, ale rozklíčovat, co je to přesně, nebylo už tak snadné. Ta situace mi byla důvěrně známá. V průběhu dní se mi připomínaly různé situace z mé minulosti a postupně jsem viděla podobnost v tolika zdánlivě nesouvisejích příhodách. Dokonce jsem najednou viděla podobnost své životní situace s osudy svých rodičů a prarodičů. Byla jsem zoufalá, protože jsem měla pocit, že jsem nezvládla vůbec nic, že jsem celý život žila v iluzi o tom, kdo jsem. Cítila jsem jen, že to, jak jsem žila dosud, vedlo jen k trápení, ale vůbec jsem netušila, jak se dá žít jinak. Nabízela se mi jen spousta dílčích řešení dílčích problémů, která vedla vždy jen ke krátkodobé úlevě. Celkově ale tlak sílil a zoufalství se prohlubovalo, až jsem měla pocit, že mi opravdu nezbylo vůbec nic, že není o co se opřít, na čem stavět, čemu věřit…

Ne, nestal se pak žádný zázrak, žádné světlo z nebe, které by mě náhle vysvobodilo z utrpení. Byla to spousta dílčích kroků, setkání s lidmi, slov, které ke mně různými cestami přišly, až jsem pochopila, co se to stalo. To moje ego, malá Ivuška, se svíjela v bolestech a trpěla kvůli tomu, že se bála o svou existenci. Jeden jednoduchý společný jmenovatel. Ztrácela jsem totiž poslední zbytky toho, co až dosud určovalo mou identitu, na čem jsem si zakládala, co jsem považovala za samu sebe.

Postupně jsem rozpoznávala a vzdávala se jedné iluze za druhou a přicházela obrovská úleva, osvobození, uvolnění.

Ego si pro nás může připravit mnohé lákavé identity, které nám nabídnou možnost cítit se hodnotní, lepší než ostatní, zajímaví. Jakmile se s nimi ztotožníme a začneme na nich lpět, roztáčíme kolo utrpení. Pro představu uvádím alespoň pár, které jsem byla schopna rozpoznat u sebe či u lidí kolem sebe:

jsem dobrá matka, manželka, mám harmonickou rodinu,
jsem pracovitá, pořádná, zodpovědná, spolehlivá, čestná, držím slovo, 
se vším si poradím, to zvládnu, jsem silná, úspěšná,
jsem chytrá, inteligentní, vzdělaná, zkušená, jsem ta, která ví,
jsem krásná, přitažlivá, sympatická,
jsem soucitná, šlechetná, pomáhám,
jsem duchovní bytost…
Možná vás předchozí výčet překvapil. Vždyť se jedná o vesměs pozitivní a společností ceněné vlastnosti! Vybrala jsem je schválně, aby bylo vidět, že rozdíl je skutečně jen v malém posunu vědomí, který ovšem způsobuje velký posun v životě. Pokud jsou tyto vlastnosti samy o sobě cílem, stávají se vězením, falešnou identitou, která z nás dělá otroky a nutí nás chovat se proti naší přirozenosti… Snažíme se udržet svou identitu, zdání, že jsme někdo – sami před sebou i před ostatními. Když nám ji pak něco naruší, hroutí se nám život. Pokud jsou ale tyto charakteristiky důsledkem, jakýmsi vedlejším produktem našeho přirozeného bytí, je to v pořádku.

Pokud si například budeme zakládat na své zodpovědnosti, spolehlivosti a cti, budeme postaveni do situace, kdy třeba navzdory vší snaze uděláme nějakou fatální chybu nebo budeme jinak selhávat. Můžeme být také neprávem obviněni z něčeho, co jsme neudělali. Na nás je pak, abychom se s tím vyrovnali. Pokud se začneme nenávidět, litovat nebo budeme obviňovat okolí, je pravděpodobné, že se situace zhorší, až jednoho dne nezbude z naší pověsti nic. I pak budeme mít na výběr. Můžeme zatrpknout a obviňovat celý svět, hýčkat si v sobě pocity křivdy a přitahovat si tak do života další a další variace na podobné téma, nebo pocítit obrovskou úlevu, uvědomit si, že jsme se dosud hnali za přeludem ega, a stát se naprosto novým a svobodným člověkem bez jakýchkoli očekávání.

A aby to byla obzvlášť napínavá hra, tak takovýchto programů a iluzí o sobě má každý z nás spoustu. Dříve tu a tam některý z těchto přeludů zkomplikoval náš život a my jsme se učili jeden po druhém poznat, prožít a případně i rozpustit. Ta doba je ale pryč. Dnes vystrkují růžky všechny najednou, ukazují se nám v plné síle a spouštějí náš strach, abychom měli větší šanci pochopit, že všechny mají společný kořen a tedy i jedno jediné řešení.

Ať už se vám tedy rozpadá vztah, trápí vás hmotná nejistota, problémy v práci či s dětmi nebo nepříjemná nemoc, jsou to jenom kulisy, ve kterých se hraje tentýž příběh. A jde skutečně jen o to, abyste ty kulisy rozpoznali a abyste pochopili, jaké v té hře hrajete role. Pak možná postupně zjistíte, že skutečný životní příběh nejsou věty, které jsou vyslovovány jednotlivými postavami, ale že je tím, co žije v mezerách mezi nimi.

autor: Iva Uhlířová
(c) 2012 Iva Uhlířová (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené a nezkrácené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz na tyto stránky.)
http://www.silna-zena.cz/