Zachránci a pečovatelé (3/3)

Někdy zachraňujeme i z toho důvodu, že nemáme dobrý pocit ani ohledně druhých. Někdy s omlouváním, jindy bez něj, se rozhodneme, že druzí lidé zkrátka nemohou být zodpovědní sami za sebe. I když se to může zdát pravdivé, není to tak. Jen pokud má osoba závažné poškození mozku, vážné fyzické zranění nebo je to dítě, nemůže být skutečně za sebe zodpovědná. V ostatních případech je to však jinak.

Někdy zachraňujeme, protože je to jednodušší než se potýkat s nespokojeností lidí, kterou pociťují kvůli jejich nevyřešeným problémům. Neučili jsme se říkat: „Je to škoda, že máš problém. Co bys ode mě potřeboval/a?“ Učili jsme se říkat: „Tady jsem. Nech mě to udělat za tebe.“

 Někteří z nás byli vychovávaní jako pečovatelé už od dětství. Možná jsme byli dokonce nuceni to dělat kvůli rodičům alkoholikům nebo z důvodu jiných rodinných problémů. Někteří z nás začali být pečovateli později ve svém životě, coby důsledkem vztahu s alkoholikem nebo jinou osobou, která odmítala nebo nebyla schopná se o sebe postarat sama. Rozhodli jsme se to překonat – abychom přežili – tím nejlepším možným způsobem; tím, že jsme se chopili nedbalého člověka a převzali za něj zodpovědnost.

Spousta spoluzávislých lidí se naučila být pečovateli jinou cestou. Možná nás tyto lži někdo naučil a my jim uvěřili: nebuď sobecký/á, vždy pomáhej lidem a buď na ně hodný/á, nikdy nesmíš zranit city druhého člověka – my jim ty pocity způsobujeme, nikdy neodmítej a nikdy neříkej, co chceš nebo potřebuješ, protože je to neslušné.

 Možná jsme se naučili být zodpovědní za jiné lidi, ale ne za sebe samé. Některé ženy byly poučovány s tím, že dobré a žádané manželky a matky jsou pečovatelky. Opečovávání bylo očekáváno a vyžadováno. Byla to jejich povinnost. Někteří muži věří, že dobří manželé a otcové jsou pečovatelé – superhrdinové, kteří jsou zodpovědní za naplnění každé potřeby všech členů rodiny. 

 Někdy spoluzávislost připomíná i stav, kdy se člověk stará o miminko nebo malé děti. Starat se o děti vyžaduje do jisté míry potlačení svých vlastních potřeb, dělat věci, které dělat nechce, umlčovat své pocity a přání (krmení ve 4 ráno uspokojuje pouze osobu, která je krmena) a mít naprostou zodpovědnost za jinou lidskou bytost. Ale starat se o děti není zachraňování. To je aktuální zodpovědnost a není to toho druhu opečovávání, o kterém hovoříme. Ovšem pokud se ten člověk o sebe vůbec nestará, pak je možné, že začne cítit náznaky deprese.

 Jiní pochopili jako příkaz k zachraňování a opečovávání své náboženské vyznání. Buďte štědří dávající! říkali nám. Dávejte vždy něco navíc! Milujte své bližní! A tak to zkoušíme. Zkoušíme to tvrdě. A pořád přemýšlíme, co je špatně, protože naše křesťanská víra nefunguje. Naše životy také nefungují. 

Křesťanská víra funguje dobře. Váš život může fungovat také dobře. Je to zachraňování, co nefunguje. „Je to jako snažit se chytat motýly násadou na koště.“ prohlásil kamarád. Zachraňování nás nechává celý čas zmatené a popletené. Je to sebedestruktivní reakce, je to jiný způsob, jakým se spoluzávislí lidé připoutávají k druhým a odpoutávají se od sebe samých. Je to jiná cesta, jakou se snažíme převzít kontrolu, ale namísto toho dáme druhým lidem kontrolu nad námi. Opečovávání je i nezdravý vztah mezi rodičem a dítětem – někdy mezi dvěma již rovnoprávnými dospělými, jindy mezi dospělým a dítětem.

Opečovávání rodí hněv. Pečovatelé se stávají nahněvanými rodiči, nahněvanými přáteli, nahněvanými milenci. Staneme se nenaplněnými, frustrovanými a zmatenými křesťany. A stejně tak lidé, kterým pomáháme, jsou nebo se stanou bezmocnými, nahněvanými oběťmi. Pečovatelé se stávají oběťmi.

 Většina z nás už slyšela ten biblický příběh o Marii a Martě. Zatímco Marie seděla a mluvila s Ježíšem a jeho přáteli, Marta uklízela a vařila. Jak příběh pokračuje, Marta třískne pánví a obviní Marii z toho, že je líná a nic nedělá. Marta si stěžuje, že ona musela všechno udělat sama, zatímco Marie odpočívala a užívala si. Zní vám to povědomě? Ježíš to tak nenechal. Řekl Martě, aby se utišila. „Marie ví, co je důležité.“ řekl. „Marie se rozhodla správně.“

Jeho poselství by mohlo znamenat, že Marie udělala správnou volbu, neboť je mnohem důležitější vychutnávat si čas s lidmi než vařit a uklízet. Ale také věřím, že se v tom skrývá poselství o tom, že my sami jsme zodpovědní za to, co se rozhodneme dělat nebo nedělat, že my sami se rozhodujeme udělat to, co dělat chceme a také že se velmi nahněváme, když tuto zodpovědnost za svá rozhodnutí nepřijmeme. Možná Mariina volba byla správná proto, že jednala tak, jak chtěla jednat. Ježíš pomohl mnoha lidem, ale byl přitom čestný, upřímný a pravdivý, když to všechno vykonával. Nepronásledoval ty lidi poté, co jim pomohl. A také se jich zeptal, co by chtěli. Někdy se také zeptal proč. Ponechával lidem jejich zodpovědnost za jejich vlastní chování.

 Myslím, že pečovatelé tato biblická poselství o dávání, lásce a pomáhání překrucují. Nikde v Bibli není psáno, že musíme pro někoho něco udělat, a pak mu vyškrábat oči. Nikde nám neříká, že musíme pro někoho udělat víc, než je zdrávo, a pak mu vzít hůl a natřískat mu s ní. Starání se o lidi a dávání jsou dobré, žádané vlastnosti – něco, co potřebujeme dělat – ale většina spoluzávislých lidí si to plete s „dávej, dokud tě to nezničí“. Pokračujeme v dávání ještě dlouho poté, co nás to začalo zraňovat a ničit, obvykle dokud se toto utrpení nezdvojnásobí. Je dobré něco dávat, ale nemusíme vydávat všechno. Je naprosto v pořádku nechat si něco i pro sebe.

 Věřím tomu, že Bůh chce, abychom lidem pomáhali a sdíleli s nimi svůj čas, nadání a peníze. Ale také věřím, že chce, abychom to dávali z pozice člověka, který má sebeúctu a váží si sám sebe. Věřím, že laskavé činy nejsou laskavé, pokud se při nich necítíme sami dobře, necítíme se dobře, když to děláme, a necítíme se dobře ani s tou osobou, pro kterou to děláme. Myslím, že Bůh je v každém z nás a promlouvá k nám všem. Pokud něco děláme a naprosto jasně se v tom necítíme dobře, pak bychom to dělat neměli – bez ohledu na to, jak dobročinně to vypadá. Stejně tak bychom neměli pro druhé lidi dělat věci, které by měli udělat sami a které jsou také schopní udělat sami. Lidé nejsou bezmocní. A stejně tak ani my.

 Dávání a dělání věcí pro druhé a s druhými, je nezbytnou součástí zdravého spolužití a zdravých vztahů. Ale naučit se, kdy nedávat, kdy se do věcí nemíchat a kdy věci pro druhé nedělat, je stejně tak nezbytná součást zdravého spolužití a zdravých vztahů. Není dobré starat se o lidi, kteří nás berou jako výhodu a příležitost hodit na nás zodpovědnost. Zraňuje to je i nás. Je velmi tenká hranice mezi pomáháním a zraňováním lidí, mezi štědrým, prospěšným dáváním a zničujícím dáváním. Můžeme se naučit to rozlišovat.

 Opečovávání je jak čin, tak i přístup. Pro některé z nás se to stává rolí, metodou pro celý náš život i pro lidi kolem nás. Věřím také tomu, že opečovávání je velmi úzce spojeno s mučednictvím (u spoluzávislých velmi častý stav) a zavděčováním se lidem. Mučedníci věci přímo kazí. Potřebujeme neustále obětovat své štěstí i štěstí druhých pro dobro něčeho neznámého, co však oběť vůbec nevyžaduje. Zavděčovatelům se zase nedá věřit. Lžeme. A jako pečovatelé se o sebe samé nestaráme. 

 Nejzajímavější na opečovávání je učit se porozumět, co to vlastně je a kdy to děláme, tak abychom to mohli zastavit. Můžeme se naučit rozpoznat zachraňování. 

 ODMÍTNĚTE ZACHRAŇOVAT. ODMÍTNĚTE TAKÉ, ABY DRUZÍ LIDÉ ZACHRAŇOVALI VÁS. 

Přijměte zodpovědnost za sebe samé a dovolte druhým, aby to udělali také. 

 Kdykoli změníme své přístupy, své okolnosti, své chování nebo své přemýšlení, můžeme tím vykonat tu nejlaskavější věc – přestat být obětí. 

* * *

– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie

ĎAKUJEME:

by Svět zázraků (Poznámky)