Toltécká dohoda první
První z mocných dohod říká, jakým způsobem máme
používat svá slova. Ačkoliv se nám určité slovo může zdát nepodstatné, každé slovo je spjaté s obrovskou energií. Nejsme-li si této energie vědomi a neumíme-li jí uvážlivě používat, energie nepůsobí s námi, začne působit proti nám. Avšak naučíme-li se mířit svá slova přesně, energie ve své nejčistší podobě začne působit s námi a vytvoří doslova ráj na zemi…
Slova jsou prostředkem, díky kterému jsme schopní jednoduchým způsobem sdělovat všem okolo, jak se fyzicky i psychicky cítíme. Komunikace je díky slovům tak jednoduchá a naprosto jasná, že velice často zapomínáme, co druhým doopravdy sdělujeme a přecházíme k automatismům. Často nehovoříme jako uvědomělé dospělé osobnosti, pouze hovoříme a negativní energie vyřčených slov (o které často ani nevíme) nás pouze brzdí. Za to mohou tyto automatismy!
Často říkáme a reagujeme na situace ne v současnosti, ale podle naučených vzorců a neuvědomujeme si, co skutečně sdělujeme. Máme k jistým situacím zafixovanou danou frázi, která ovšem ve skutečnosti pro druhého znamená něco dramaticky rozdílného než pro nás. Začalo to již v mládí, byli jsme dětmi a zde byly zapuštěny první kořínky tohoto neduhu. A máme to zažité dodnes! Schválně: Kolikrát si přejete, aby někdo odešel a namísto toho, abychom mu čistě a jasně sdělili: „Odejdi, prosím“, na něj vytasíme svůj kouzelnický slang a vpálíme mu přímo do obličeje větu: „Zmiz“? To není míření přesně, je to zažitý vzor, který sdělujeme bezmyšlenkovitě s tím, že je to naprosto v pořádku! Je…?
Co si pod tím má daný člověk představit? Schválně zapátrejme do své minulosti, nejpoctivěji a nejupřímněji, jak umíme, a odhalme tyto automatismy. Pokud to neuděláme, nikdy se jich nemáme šanci zbavit!
Další veledůležitou poznámkou je to, že pokud slovem nemíříme přesně, hřešíme jím. Pokud slovem hřešíme, odmítáme pravdu, a tím odmítáme sami sebe. „Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat,“ píše doslova autor Don Miguel Ruiz. Lidé, jež svým slovem nedokáží zacílit přesně, povětšinou vůbec nevědí, co činí. Používají tuto černou magii slov i na ty, které z celého srdce nejvíce milují. Pravděpodobně neznají první toltéckou dohodu, musíme jim to tedy prominout a odpustit. Oni nevědí, co činí!
Pamatujme: Prominout a odpustit dokáží pouze silní lidé, slabí toho jednoduše nejsou schopni!
Jak čas plynul a lidé si nebyli vědomi energie zapouzdřené ve svých slovech, vyvinula se nejhorší ze všech podob nemíření slovy přesně. Říkáme jí pomluva. Je to logické, jelikož když jsme byli v nejvnímavějším věku, ve svém útlém mládí, neustále jsme absorbovali soudy od těch, na kterých jsme byli závislí. Třeba jsme jim plně neporozuměli, avšak už v tu dobu jsme si začali ve své bystré mladé mysli formovat dohodu, že pomlouvat druhé v jejich nepřítomnosti je v naprostém pořádku. Paradoxem je, že tyto pomluvy byli mířeny i na lidi, které dotyčný třeba ani neznal (pouze o nich někde třeba zaslechl), byl to pouze emocionální jed, kterého se daná osoba nějakým způsobem potřebovala zbavit. A tak se pomlouvání stalo ve společnosti hlavní formou komunikace. Trápení má totiž rádo společnost. Nás těší, když víme, že se netrápíme pouze my – hrozivé, avšak skutečné!
Míru čistoty svého slova můžeme měřit úrovní své sebelásky. Pokud slovem míříme přesně, cítíme se dobře, jsme klidní a šťastní.
Ale na co vlastně pomluvy útočí? Čemu hlavně škodí? Problémem je, že míří na místo ze všech nejkřehčí. Do místa, které je nezbytné pro skutečné přátelství, lásku a životní štěstí. Jen máloco se dá zničit tak snadno a lehce jako vzájemná důvěra dvou lidí. Tolik času, energie a činů stojí za jejím vytvořením a přesto stačí několik neuvážených a špatně mířených slov a pomyslný dům z karet se v okamžiku bortí.
V dnešní společnosti se stalo navazování přátelství v podstatě sportem. Mnozí se předhánějí v počtech kolik lidí znají a kolik lidí zná je, ve snaze vyjádřit povrchní hloubku a rozměr svého společenského života. Mluví se hodně, rychle a téměř bez přemýšlení. Naučené komunikační vzorce nám dovolují myslet na úplně jiné věci a přitom bez problémů udržovat běžnou konverzaci. Málokdo skutečně naslouchá druhému, když mluví o sobě samém, na co ale většina lidí zbystří, je událost nebo problém týkající se někoho jiného. Vypravěč má příjemný pocit, že dokázal vzbudit zájem posluchače, a díky poodhaleným tajemstvím získává jeho důvěru a sympatie.
Je tomu tak doopravdy? Zamysleme se. Pokud mluvíme špatně o někom v jeho nepřítomnosti, skutečně se dostaví falešný pocit důležitosti. U druhého člověka však naopak vyvoláváme dojem, že s někým jiným budeme v jeho nepřítomnosti mluvit podobně špatně zas o něm samotném. Ničíme tak vlastní integritu, důvěryhodnost a o nějakém rozvoji pevného vztahu nemůže být vůbec řeč.
Naproti tomu lidé, kteří se zastanou druhého v jeho nepřítomnosti (a to není myšleno tak, že budou obhajovat jeho případnou chybu nebo zaváhání, pouze se pokusí najít důvody jeho jednání, okolnosti, které jej k němu mohly vést a poukáží na možnost, že se věci mohly stát také jinak, než si myslíme), lidé, kteří mluví vždy věcně a čestně (a to i – a především – o nepříjemných věcech) ve chvílích, kdy ostatní ve snaze vyhnout se konfliktu raději mlčí, pouze tito lidé zaslouženě získávají skutečný respekt. Budou to oni, na koho se ostatní obrátí v případě problémů, kdy bude potřeba jednat za všechny jako za celek. Jim svěří své jméno, pověst a budou připraveni nést následky jednání těchto lidí bez ohledu na výsledek. Věří jim. A to nejen díky slovům, která pronáší, ale především díky myšlenkám, jež za těmito slovy stojí.
Slova jsou naše zbraně a se zbraněmi je třeba se naučit dokonale zacházet, jinak ohrožujeme především ty, které chceme ochránit nejvíce. S čistým slovem překročíme pocit strachu a budeme žít jiným životem.
Dohoda, jež sám se sebou uzavírám:
Já svým slovem budu mířit přesně, za všech okolností. Budu vždy mluvit pravdu! Nebudu se bát doopravdy pochválit sám sebe, ani druhého, pokud si to zaslouží. Dále opustím staré automatické vzory a budu vždy plně soustředěn na současnou konverzaci. Pokud budu nucen mluvit o někom nepřítomném, budu hovořit tak, jako kdybych to říkal přímo jemu samému. Poruším-li tuto dohodu, nepotrestám se, pouze si chybu uvědomím a poučím se z ní. Tím dosáhnu takové čistoty slov, že začnu být skálopevnou oporou pro celé své okolí.
Tato dohoda je úplným základem. Její zvládnutí není jednoduché, ale díky tréninku není ani nemožné! Naložte s touto dohodou dle svého uvážení, čtěte článek často, zapište si závěrečný výrok a několikrát denně si ho předčítejte, dělejte jak myslíte. Jedno víme jistě: Začneme-li dodržovat tuto dohodu, v našem životě nezůstane kámen na kameni…
zdroj: