„Kdy se naučím dost o lidských vztazích? Je možné být šťastný ve vztahu k druhým? Musejí nás druzí neustále napadat?“
„O lidských vztazích se nemusíš nic učit. Musíš jen ukázat, co už víš.
Ve vztazích s druhými budete šťastní, když jich užijete za účelem, pro který byly stvořeny, nikoli pro své vlastní účely.
Lidské vztahy se neustále mění; neustále od vás vyžadují, abyste vytvářeli a vyjadřovali vyšší aspekty svého já. Nikde je nemůžete vyjádřit bezprostředněji a čistěji než ve vztazích k druhým. Mimo lidské vztahy to nemůžete udělat vůbec.
Ve vesmíru můžete existovat (jako identifikovatelná entita) pouze skrze vztahy k druhým lidem, k událostem a místům. Pamatujte si, že v nepřítomnosti všeho ostatního neexistujete. Jste tím, čím jste, jedině ve vztahu k něčemu jinému. Tak tomu je ve světě relativity na rozdíl od světa absolutních hodnot – kde žiju já.
Jakmile si to uvědomíte, jakmile to hluboce pochopíte, ihned začnete žehnat každému zážitku, každému setkání a zejména každému osobnímu vztahu, neboť je budete chápat jako konstruktivní v nejvyšším smyslu. Pochopíte, že je můžete a musíte užívat k tomu, abyste mohli konstruovat to, čím skutečně jste.
Tato konstrukce může být bud nádherným stvořením podle vašeho plánu, nebo náhodnou konfigurací. Můžete být člověkem, který je výsledkem toho, co se stalo, nebo toho, co si sám zvolil. V takovém případě vytváříte své já vědomě. V takovém případě dosáhnete seberealizace.
Proto žehnejte každému vztahu a považujte jej za vliv, který formuje to, čím jste.
Chápu, že se ptáš na romantické vztahy. Proto mi dovol, abych hovořil specificky o lidských milostných vztazích – s nimiž máš takové potíže.
Když vaše milostné vztahy selžou, je to proto, že jste do nich vstoupili z nesprávného důvodu.
(Slovo „nesprávné“ je ovšem relativní výraz; to znamená něco, co se měří ve vztahu k tomu, co je „správné“. Bylo by mnohem přesnější říci, že „milostné vztahy selhávají, když jsou navazovány z důvodů, které nenapomáhají jejich přežití.“)
Většina lidí navazuje milostné vztahy s úmyslem spíš něco z nich získat než do nich něco přinést.
ÚČELEM MILOSTNÉHO VZTAHU JE ROZHODNOUT SE, KTEROU ČÁST SVÉHO JÁ CHCETE VYJJÁDŘIT, NIKOLI KTEROU ČÁST DURHÉHO MŮŽETE ZÍSTKAT.
Milostný vztah může mít jen jediný smysl – stejně jako život: a ten spočívá v tom, že se snažíte být tím, čím jste.
Je velmi romantické říci, že jste nebyli „ničím“, dokud jste nepoznali milovaného člověka, ale tak tomu není. Je to ještě horší, neboť to milovaného nutí, aby vám byl vším, čím ve skutečnosti není.
Protože vás nechce „zklamat“, snaží se dělat a být vším, co od něho očekáváte, dokud toho je schopen. Když přestane být schopen hrát roli, která mu byla uložena, začne vás nenávidět. Dochází k zlostným hádkám.
Nakonec, aby se zachránil (a aby zachránil váš vztah), začne se chovat v souladu s tím, čím skutečně je. Vy si však myslíte, že se „opravdu změnil“.
Je velmi romantické říkat, že se váš život naplnil, když jste se setkali s milovaným člověkem. ALE SMYSLEM MILOSTNÉHO VTZAHU NENÍ MÍT DRUHÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ NAPLNÍ VÁŠ ŽIVOT; SMYSLEM JE MÍT ČLOVĚKA, S NÍMŽ MŮŽETE SDÍLET SVŮJ PLNÝ ŽIVOT.
Tohle je paradox všech lidských vztahů: abyste byli tím, čím jste, nepotřebujete druhého.., ale bez něho nejste ničím.
V tom spočívá záhada i nádhera, nespokojenost i radost lidského života. Je třeba hlubokého pochopení a naprosté ochoty žít v tomto paradoxu tak, aby náš život měl smysl. Velmi málo lidí to dokáže.
Když jste mladí a plní sexuální energie, většina z vás začíná milostné vztahy s velkým očekáváním, otevřeným srdcem a radostnou duší.
Po čtyřicítce se vzdáte svých nádherných snů a naděje a přestanete cokoli očekávat.
Tento problém je tak základní, tak jednoduchý, a přece tak tragicky nepochopený: váš nejkrásnější sen, vaše nejvyšší myšlenka, vaše nejmilejší naděje, to vše je zaměřeno na vaši představu o vašem milovaném, nikoli na jeho skutečné já. Zkouška vašeho vztahu měla hodně společného s tím, do jaké míry váš partner odpovídal vašim představám a jak dobře jste vy odpovídali jeho představám. Ale jedinou opravdovou zkouškou je to, jak odpovídáte svým vlastním představám.
Lidské vztahy jsou posvátné, protože vám poskytují příležitost realizovat nejkrásnější myšlenku vašeho já. Lidské vztahy selhávají, když je považujete za příležitost realizovat představu, kterou o vás má druhý.
Každý by se měl starat o své vlastní já – o to, čím je, co dělá a co má; co chce, co žádá a co dává; co hledá, co vytváří a co prožívá.
AŤ SE KAŽDÝ STARÁ O SEBE, NIKOLI O DRUHÉHO.
To se vám může zdát poněkud divné, protože vás učili, že se máte starat o druhé. Ale já vám říkám: Vaše soustředění na druhého – vaše posedlost druhým – je příčinou neúspěchu vašich vztahů.
Čím je druhý člověk? Co dělá? Co má? Co říká? Co chce? Co si myslí? Co očekává? Co plánuje?
MISTR SI UVĚDOMUJE, ŽE NA NIČEM Z TOHO NEZÁLEŽÍ. ZÁLEŽÍ JEN NA TOM, ČÍM JSTE VY VE VZTAHU K NĚMU.
Nejvíce milující člověk je ten, kdo je egocentrický.“
„To je opravdu radikální učení…“
„Ne když o tom přemýšlíte. Nemilujete-li sami sebe, nemůžete milovat druhé. Mnoho lidí se snaží milovat sebe skrze lásku k druhému. Samozřejmě si to neuvědomují. Nedělají to vědomě. Dělají to podvědomě. Myslí si: „Jestliže budu milovat druhé, oni budou milovat mě. Budu pomilování hodný a budu moci milovat sám sebe.“
Mnoho lidí se nenávidí, protože mají pocit, že je nikdo nemiluje. To je ovšem nemoc. Neboť bez ohledu na to, kolik lidí jim vyzná lásku, nestačí jim to.
Zpočátku vám nevěří. Myslí si, že od nich něco chcete. (Jak byste je mohli milovat jen proto, čím jsou? Ne. To je podezřelé. Něco musíte chtít! Co to je?)
Snaží se přijít na to, proč by je někdo měl milovat. Nevěří vám a chtějí, abyste jim to dokázali. Musíte jim dokázat, že je milujete. Mohou od vás očekávat, že změníte své chování.
Když nakonec uvěří, že je milujete, začnou si dělat starosti s tím, jak dlouho si vaši lásku udrží. Aby si ji udrželi, začnou měnit své chování.
A tak se dva lidé doslovně ztratí ve svém vzájemném vztahu. Navážou vztah s úmyslem najít sami sebe a místo toho sami sebe ztratí.
ZTRÁTA VAŠEHO JÁ JE PŘÍČINOU ROZČAROVÁNÍ V MILOSTNÝCH VZTAZÍCH.
Dva lidé se dají dohromady a doufají, že celek bude větší než součet jeho částí, ale pak oba zjistí, že tomu tak není. Mají pocit, že jsou míň, než byl každý zvlášť. Jsou méně schopní, méně vzrušující, méně přitažliví, méně veselí, méně spokojení.
Vzdali se toho, čím jsou, aby mohli zůstat spolu.
Tak nebyly lidské vztahy nikdy míněny. Nicméně tak je prožívá více lidí, než znáte.“
„Proč? Proč“
„Protože lidé zapomněli, co je smyslem lidských vztahů.
Když zapomenete na to, že všichni jste posvátné duše na posvátné cestě, pak nemůžete chápat smysl lidských vztahů.
Duše přišla k tělu a tělo k životu za účelem evoluce. Všichni se vyvíjíte. Abyste se mohli rozhodnout, čím se stanete, užíváte svých vztahů.
Proto jste přišli na svět. V tom spočívá radost vytváření vlastního já. Radost poznávání vlastního já. Tomu říkáme sebevědomí.
Přivedli jste své já do relativního světa, abyste měli nástroje, které vám umožní poznat, čím skutečně jste. Jste tím, co ze sebe uděláte ve vztahu ke všemu.
Vaše osobní vztahy jsou nejdůležitějšími prvky v tomto procesu. Vaše osobní vztahy jsou posvátné. Nemají nic společného s druhým člověkem, ale protože se ho týkají, mají s ním VŠECHNO společné.
To je božská dichotomie. Je to uzavřený kruh. Proto není tak radikální říci, že „egocentričtí lidé jsou blahoslavení, neboť poznají Boha.“ Není tak špatné, chcete-li poznat nejkrásnější část svého já.
PROTO VAŠÍM NEJDŮLEŽITĚJŠÍM VZTAHEM MUSÍ BÝT VZTAH K VAŠEMU JÁ. NEJDŘÍVE SE MUSÍTE NAUČIT UZNÁVAT A MILOVAT SVÉ JÁ.
Musíte považovat své já za důstojné, abyste mohli za důstojné považovat i druhé. MUSÍTE POVAŽOVAT SVÉ JÁ ZA POŽEHNANÉ, ABYSTE MOHLI ZA POŽEHNANÉ POVAŽOVAT I DRUHÉ. MUSÍTE SI UVĚDOMIT, ŽE VAŠE POSVÁTNÉ JÁ JE POSVÁTNÉ, ABYSTE MOHLI UZNAT POSVÁTNOST DRUHÝCH.
Když zapřáhnete vůz před koně – což od vás vyžaduje většina vašich náboženství – a uznáte posvátnost druhých dříve než posvátnost vlastní, budete toho litovat. Nikdo se nikdy nesmíří s tím, že by někdo byl posvátnější než on. A přesto vás vaše náboženství nutí, abyste si to o druhých mysleli. A tak si to myslíte – ovšem jen určitou dobu. A pak je křižujete.
Ukřižovali jste (tak či onak) všechny mé učitele, nejen jednoho. Neudělali jste to proto, že by byli posvátnější, než jste vy, udělali jste to proto, že jste je za takové považovali.
Moji učitelé k vám přicházejí se stejným poselstvím, „Všichni jste stejně posvátní, jako jsem já.“
Toto poselství však neslyšíte; tuto pravdu nejste schopni přijmout. A proto se nikdy nemůžete skutečně zamilovat do druhého. Nikdy jste se totiž skutečně nezamilovali do svého vlastního já.
A proto vám říkám tohle: buďte stále soustředěni na své já. V každém okamžiku se soustřeďte na to, čím jste, co děláte a co máte, a nestarejte se o druhého.
SVOU SPÁSU NAJDETE VE SVÉM JEDNÁNÍ, NIKOLI V JEDNÁNÍ DRUHÝCH“
„To vypadá, jako bychom se neměli starat o to, co nám druzí dělají. Mohou dělat cokoli, ale dokud si zachováme svou duševní rovnováhu, nic se nás nemůže dotknout. Druzí se nás však někdy dotýkají. Jejich jednání nás někdy zraňuje. A právě v takové chvíli nevím, co mám dělat. Je snadné říci, „nevšímej si toho“, ale je mnohem obtížnější to udělat. Slova a činy druhých mě opravdu zraňují.“
„Jednoho dne tě zraňovat přestanou. K tomu dojde, až si uvědomíš skutečný smysl lidských vztahů.
Protože jste na tento smysl zapomněli, reagujete tak, jak reagujete. Ale to je v pořádku. Je to součástí růstu. Je to součástí evoluce. Je to součásti rozpomínání. Dokud si nevzpomenete na to, jak užívat lidských vztahů jako nástroje k vytváření vašeho já, budete žít na úrovni porozumění, na které jste dnes.
Jsou však určité věci, které můžete dělat, když s bolestí reagujete na to, čím druzí jsou, co dělají a co říkají. Nejdříve musíte přiznat sobě i druhým, jak se cítíte. Mnoho z vás se toho bojí, protože si myslíte, že byste vypadali „špatně“. V hloubi duše si uvědomujete, že je to pravděpodobně směšné. Pravděpodobně je to ubohé. Jste schopni něčeho lepšího. Ale nemůžete si pomoci. Pořád se tak cítíte.
Můžete dělat jen jedno. Musíte uznávat své pocity. Neboť uznávat své pocity znamená uznávat své já. A musíte milovat svého bližního, jako milujete sami sebe. Jak můžete rozumět pocitům druhých, když nerozumíte svým vlastním pocitům?
První otázkou v jakémkoli vztahu k druhému je: kdo jsem a čím chci být v tomto vztahu?
Často si to neuvědomujete, dokud si nevyzkoušíte různé způsoby bytí. Proto je tak důležité, abyste uznávali své skutečné pocity.
UVĚDOMIT SI NĚJAKÝ NEGATIVNÍ POCIT JE ČASTO PRVNÍM KROKEM K JEHO PŘEKONÁNÍ.
Mistr je ten, kdo prožil mnoho takových zkušeností, takže si uvědomuje, jaké má možnosti. Nemusí nic zkoušet. Nosil takové šaty už dříve a ví, že mu nepadnou; nejsou „jím“. A protože Mistr věnuje svůj život realizaci svého já, nezabývá se takovými nevhodnými pocity.
Proto Mistři neztrácejí rozvahu v situacích, které by druzí považovali za katastrofální. Mistr žehná katastrofě, neboť Mistr si uvědomuje, že ze semene katastrofy (a všech zkušeností) vyrůstá jeho já. Mistrovým druhým úmyslem je růst. Neboť jakmile člověk realizoval sám sebe, nezbývá mu nic jiného než být ještě více tím, čím je.
Právě v tomto stádiu přechází člověk od práce na své duši k Boží práci, neboť to je mým cílem. Pro účely této diskuse budu předpokládat, že ještě pracujete na své duši. Stále se ještě snažíte realizovat to, čím skutečně jste. Život vám k tomu dává spoustu příležitostí (pamatujte si, že život je tvůrčí proces, nikoli proces objevování).
Stále znovu a znovu můžete vytvářet to, čím jste. Ve skutečnosti to děláte každý den. Vždycky však nereagujete stejně. Za stejné situace jste jednou trpěliví, milující a laskaví, zatímco jindy jste rozzlobení a smutní.
Mistr je ten, kdo se chová vždycky stejně – a jeho chování je vždy nejlepší.
V tom jsou Mistři velmi vypočitatelní. Naopak žáci jsou naprosto nevypočitatelní. Jak daleko je člověk na cestě k mistrovství lze poznat podle toho, jak vypočitatelně reaguje na každou situaci.
To nás samozřejmě přivádí k otázce, co je nejlepší reakcí.
Touto otázkou se zabývaly všechny filozofické systémy a náboženství od počátku času. JESTLIŽE VÁS TATO OTÁZKA ZAUJALA, PAK JSTE NA CESTĚ K MISTROVSTVÍ. Neboť většina lidí se zabývá naprosto jinými otázkami. Nikoli tím, co je nejlepší volba, ale tím, co přináší největší prospěch. Nebo jak mohu ztratit nejméně ?
Díváte-li se na život z hlediska největších výhod, promarníte SKUTEČNÝ přínos života. Ztratíte příležitost. Neboť žijete v neustálém strachu – a takový život nemluví o vašem skutečném já.
Neboť člověk není strach, člověk je láska. Jste láska, která nepotřebuje žádnou ochranu, láska, kterou nelze ztratit. To však nikdy nepoznáte, jestliže neustále odpovídáte na druhou otázku a nikoli na první. Neboť jedině ten, kdo si myslí, že může něco získat nebo ztratit, klade druhou otázku. A pouze ten, kdo vidí život jinak, kdo vidí své já jako vyšší bytost, kdo chápe, že vyhrávání ani prohrávání není zkouškou, ale jen milováním – pouze ten klade první otázku.
Ten, kdo klade druhou otázku, říká, „Já jsem svým tělem“. Ta, která klade první otázku, říká, „já jsem svou duší“.
NECHŤ VŠICHNI, KDO MAJÍ UŠI, POSLOUCHAJÍ. NEBOŤ VÁM ŘÍKÁM TOHLE: NA TÉTO KŘIŽOVATCE EXISTUJE JEDINÁ OTÁZKA:
CO BY NYNÍ UDĚLALA LÁSKA?
Žádná jiná otázka není pro vaši duši důležitá, žádná jiná otázka nemá smysl.
Nyní se dostáváme k velmi choulostivému bodu, neboť jen málo lidí chápe chování založené na lásce – a právě toto nepochopení vede k nenávisti – která pak svádí tolik lidí ze správné cesty.
Dlouho vás učili, že chování založené na lásce vyplývá z rozhodnutí být, dělat a mít cokoli, co přináší největší dobro druhému.
Ale já vám říkám tohle: nejvyšší volba je ta, která přináší největší dobro vám.
Stejně jako všechny hluboké duchovní pravdy je i toto prohlášení špatně chápáno. Tato záhada se vyjasní ve chvíli, kdy si uvědomíte, co je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. A jakmile učiníte absolutně nejvyšší volbu, celá záhada se rozplyne, kruh se uzavře a vaše největší dobro se stane největším dobrem pro druhé.
Může trvat několik životů, než to pochopíte a ještě více životů, než to uskutečníte – neboť tato pravda závisí na ještě větší pravdě: všechno, co děláte pro sebe, děláte pro druhé. Všechno, co děláte pro druhé, děláte pro sebe.
Je to proto, že vy a druzí jste jednou bytostí.
A to proto…
že NEEXISTUJE NIC NEŽ VY.
Všichni velcí Mistři to učili. Ale pro většinu lidí je to pouze vznešená ezoterická pravda, KTERÁ NEMÁ PRAKTICKÉ POUŽITÍ. Ve skutečnosti je to však nejpoužitelnější „ezoterická“ pravda všech dob.
Ve vztazích k druhým je důležité si tuto pravdu uvědomit, neboť bez ní budou vaše vztahy velmi obtížné.
Vraťme se k praktickému využití této moudrostí a na okamžik se přestaňme zabývat jejím čistě duchovním, ezoterickým aspektem.
Podle svého starého přesvědčení lidé – mnohdy velmi nábožní a dobromyslní – často dělali to, co považovali za nejlepší pro druhé. Ti na to však většinou reagovali tím, že je zneužívali.
Nakonec se člověk, který se stále snaží dělat dobro druhým – který odpouští, který je soucitný, který přehlíží špatné chování – stane nedůvěřivým a nepřátelským dokonce i k Bohu. Neboť jak může Bůh vyžadovat takové nekonečné utrpení a obětování, byť i ve jménu lásky ?
Bůh však nic takového nevyžaduje. Bůh vás jen žádá, abyste se zahrnuli mezi ty, které milujete.
Bůh jde ještě dál. Bůh vám doporučuje, abyste milovali především sebe.
To vám doporučuji, i když si uvědomuji, že někteří to budou považovat za rouhání a jiní udělají něco ještě horšího: přijmou to jako slovo Boží a překroutí to tak, aby to sloužilo jejich cílům – aby to ospravedlnilo jejich bezbožné chování.
Jestliže se přistihnete, že děláte něco bezbožného, protože chcete udělat to nejlepší pro sebe, chyba není v tom, že milujete sami sebe, ale v tom, že dobře nevíte, co je pro vás nejlepší.
Abyste pochopili, co je pro vás nejlepší, budete si muset uvědomit, co se snažíte dělat. To je velmi důležité, ale mnoho lidí to ignoruje. Co chcete udělat? Co je smyslem vašeho života? Dokud si neodpovíte na tyto otázky, vždycky vám bude záhadou, co je pro vás v dané situaci nejlepší.
Budete-li chtít udělat to nejlepší v situaci, kdy jste zneužíváni druhými, při nejmenším jim v tom zabráníte. To bude dobré jak pro vás, tak pro člověka, který vám dělal problémy.
Zneužívání druhého nikomu nepomáhá, ale naopak všem škodí. Jestliže si ten, kdo druhého zneužívá, neuvědomí, že jeho chování je nepřijatelné, co se naučí? A co se naučí, když zjistí, že jeho chování je nepřijatelné?
Chovat se k druhým láskyplně neznamená dovolovat jim všechno.
Všichni rodiče si to uvědomují při výchově svých dětí. Dospělí lidé se to učí mnohem pomaleji ve svých vztazích k druhým, stejně jako národy ve svých vztazích k druhým národům.
Proto je třeba zarazit diktátory a skoncovat s jejich despotismem. Vyžaduje to naše sebeláska i naše láska k diktátorovi.
To je odpověď na tvou otázku, „Neexistuje-li nic než láska, jak můžeme ospravedlnit válku?“
Občas musí jít člověk do války, aby projevil, čím je: tím, komu se válka hnusí.
Jsou chvíle, kdy se musíte vzdát toho, čím jste, abyste mohli být tím, čím jste.
Někteří Mistři vás učí tohle: nemůžete mít všechno, dokud nejste ochotni všeho se vzdát.
Proto, abyste mohli zůstat mírumilovným člověkem, někdy se musíte vzdát své představy o tom, že jste člověk, který nikdy nejde do války. Historie taková rozhodnutí vyžaduje.
Totéž platí o těch nejosobnějších vztazích. Život od vás někdy vyžaduje, abyste dokázali, čím jste, tím že vyjádříte nějaký aspekt toho, čím nejste.
To není tak obtížné pochopit, ale některým mladým idealistům to může připadat nepochopitelné. Dospělejší lidé to považují za božskou dichotomii.
To neznamená, že musíte ubližovat druhým jen proto, že někdo ubližuje vám. (Ani ve vztazích mezi národy to tak nemusí být.) Znamená to, že dovolovat druhým, aby vám neustále ubližovali, nemusí být tím nejláskyplnějším chováním – jak pro vás, tak pro druhého.
To vyvrací pacifistické teorie, které tvrdí, že nejvyšší láska vyžaduje, abyste neodporovali tomu, co považujete za zlo.
Tady se naše diskuse opět stává ezoterickou, neboť žádné vážné zkoumání tohoto názoru nemůže ignorovat slovo „zlo“ a z něj vyplývající odsouzení. Ve skutečnosti existují jen objektivní jevy a události. A přece od vás život vyžaduje, abyste z nekonečného množství jevů vybrali ty, které považujete za zlé – neboť pokud to neuděláte, nemůžete považovat sebe ani nic jiného za dobré – a nemůžete poznat a vytvořit své já.
Tím, čemu říkáte zlo – i tím, čemu říkáte dobro – definujete sami sebe.
Největším zlem by bylo, kdybyste prohlásili, že nic zlého neexistuje.
Žijete ve světě relativity, kde všechno existuje pouze ve vztahu ke všemu ostatnímu. Funkcí a smyslem vztahů je poskytnout vám pole zkušenosti, kde můžete najít své já a neustále vytvářet to, čím jste.
Být jako Bůh neznamená být mučedníkem. A už vůbec to neznamená být obětí.
Na své cestě k mistrovství byste měli uznat svá zranění a škody za součást své zkušenosti a zvolit si, čím jste ve vztahu k ní.
Je pravda, že nás zraňuje to, co druzí říkají a dělají – až nás to nakonec zraňovat přestane. Na vaší cestě vám pomůže naprostá upřímnost. Mluvte pravdu – laskavě, ale otevřeně. Buďte však připraveni svou pravdu změnit, když vám to diktuje vaše zkušenost.
Nikdo vám neradí, abyste si mysleli, že to, co vás zraňuje, nic neznamená. Vaším úkolem je zjistit, co to znamená – a vyjádřit to. Neboť tak se stanete tím, čím chcete být.“
„Takže nemusíme být oběťmi svých vztahů, abychom je učinili posvátnými nebo abychom se zalíbili Bohu?“
„Samozřejmě že ne.“
„A abychom mohli říci, že jsme udělali to nejlepší, že jsme splnili svou povinnost v očích Boha, nemusíme se smiřovat s tím, když někdo napadá naši důstojnost a hrdost nebo zraňuje naši duši a srdce?“
„Ani na okamžik.“
„Co bychom tedy měli slibovat ve vztazích k druhým; jaké dohody bychom měli plnit? Jaké povinnosti vyplývají z našich vztahů? Čím bychom se měli řídit?
„Tuto odpověď neslyšíte – neboť vám nedává žádné směrnice a ruší všechny dohody v okamžiku, kdy je uděláte. Odpověď zní: nemáte žádné závazky. Ani ve vztazích k druhým, ani v životě.“
„Žádné závazky?“
„ŽÁDNÉ ZÁVAZKY. ŽÁDNÁ OMEZENÍ, PRAVIDLA, SMĚRNICE. Nejste vázáni žádnými okolnostmi ani zákony. NEJSTE TRESTÁNÍ ZA ŽÁDNÉ PŘESTUPKY A NEJSTE ŽÁDNÝCH SCHOPNI – NEBOŤ V OČÍCH BOHA NEEXISTUJE ŽÁDNÉ URÁŽLIVÉ CHOVÁNÍ.“
„To jsem už slyšel – toto náboženství, které říká, že „neexistují žádná pravidla“. To je však duchovní anarchie. Nemyslím si, že by to mohlo fungovat.“
„NEMŮŽE to nefungovat – pokud se snažíte vytvořit své já. Když se však snažíte být něčím, co od vás očekává někdo jiný, pak se stěží obejdete bez pravidel.
Nabízí se však otázka: Jestliže Bůh chce, abychom se chovali určitým způsobem, proč nás takové nestvořil? Proč bychom měli s takovým úsilím překonávat to, čím jsme, abychom se stali tím, čím nás chce mít Bůh? To chce zvídavá mysl vědět – a tato otázka je na místě.
Věřící lidé vám říkají, že jsem vás stvořil menšími, než jsem já, abyste měli možnost stát se takovými, jako jsem já – tím, že se budete snažit překonat všechny přirozené sklony, které jsem vám údajně dal.
Mezi tyto takzvané přirozené sklony patří sklon hřešit. Říkají vám, že jste se narodili v hříchu, že zemřete v hříchu a že je to přirozené.
Jedno vaše náboženství vás dokonce učí, že proti tomu nemůžete nic dělat. Na vašem jednání nezáleží. Je arogantní myslet si, že nějaká vaše činnost vám zaručí, že se „dostanete do nebe“. Existuje jen jediná cesta do nebe (spasení); ta však nezáleží na vašem jednání, ale na milosrdenství Božím, jež můžete získat jen tím, že přijmete Syna jako Božího prostředníka.
Jakmile k tomu dojde, jste „zachráněni“. Dokud se to nestane, nic z toho, co děláte, nemá žádný účinek. Jste bezcenní a nemůžete to změnit. Byli jste tak stvořeni.
Proč? To ví jen Bůh. Je možné, že se spletl. Je možné, že se mu jeho dílo nepovedlo. Je možné, že by to všechno nejraději udělal znovu. Ale takhle to je. Co dělat…“
„Děláš si ze mě legraci.“
„Ne. Ty si děláš legraci ze mě. Říkáš, že jsem stvořil nedokonalé tvory, ale vyžaduji od nich, aby byli dokonalí, nebo budou zatraceni.
Říkáš, že jsem po několika tisících let polevil, že už nemusíte být dobří, že stačí, když se budete cítit špatně, když dobří nejste, a přijmete jako spasitele Boha, který je vždycky dokonalý, a tím uspokojíte můj hlad po dokonalosti. Říkáš, že můj Syn, kterého považujete za dokonalého – vás osvobodil z vaší nedokonalosti – z nedokonalosti, kterou jsem vám dal.
Jinými slovy Boží Syn vás osvobodil od toho, co jeho Otec udělal.
Mnoho z vás říká, že tak jsem to zařídil. A kdo si tedy z koho dělá legraci?“
„To je podruhé v této knize, kdy se zdá, že napadáš fundamentalistické křesťanství. To mě překvapuje.“
„Říkáš, že „napadám“ křesťanství. Já prostě hovořím o problému. Tím však není „fundamentalistické křesťanství“, jak ses vyjádřil. Mluvím o povaze Boha a o jeho vztahu k člověku.
Hovořili jsme o povinnostech v lidských vztazích a v životě.
Lidé nevěří v nezávazné vztahy, protože nemohou přijmout, čím skutečně jsou. Úplné svobodě říkáte „duchovní anarchie“. Já tomu říkám Boží slib.
Jedině v kontextu tohoto slibu lze uskutečnit Boží plán.
Nemáte žádné závazky. Máte jen příležitosti.
Příležitost, nikoli závazek je základním kamenem náboženství, základem veškeré duchovnosti. Dokud to chápete opačně, nikdy tomu neporozumíte.
Vztahy – vaše vztahy ke všemu – byly stvořeny jako dokonalý nástroj vaší duše. Proto jsou všechny lidské vztahy posvátné.
V tom mají mnohá náboženství pravdu. Manželství je svátost. Ne však díky jeho posvátným závazkům. Ale spíš díky příležitosti, kterou poskytuje.
V žádném vztahu nikdy nic nedělejte z povinnosti. Cokoli děláte, dělejte proto, že vám váš vztah umožňuje být tím, čím skutečně jste.“
„To chápu – ale ve svých vztazích se vždycky znovu vzdávám, když začne jít do tuhého. V důsledku toho jsem měl řadu vztahů, zatímco jsem si v dětství myslil, že budu mít jen jeden. Zdá se, že nevím, jak si udržet nějaký vztah. Myslíš, že se to někdy naučím? Co mám dělat ?“
„Mluvíš tak, jako by trvání nějakého vztahu znamenalo, že je to úspěšný vztah. Nepleť si trvání s kvalitou. Pamatuj si, že vaším úkolem není udržovat milostné vztahy co možno nejdéle, vaším úkolem je poznat, čím skutečně jste.
Tím se nesnažím obhajovat krátkodobé vztahy – není však zapotřebí ani dlouhodobých vztahů.
Nicméně bych měl dodat: dlouhodobé vztahy vám dávají příležitosti ke společnému růstu, společnému sebevyjádření a společnému naplnění – a to je odměnou samo o sobě.“
„To vím, to vím! To jsem si vždycky myslil. Ale jak se tam dostaneme?“
„Především navazujte vztahy ze správných důvodů.
Jak už jsem řekl, mnoho lidí navazuje vztahy s druhými z nesprávných důvodů – aby nebyli osamělí, aby měli koho milovat – a to jsou ty lepší důvody. Jiní to dělají proto, aby zachránili své ego, aby se dostali z deprese, aby obohatili svůj sexuální život, aby překonali nějaký dřívější vztah anebo aby se přestali nudit.
Žádný z těchto důvodů nefunguje, a pokud se nestane něco dramatického, nebudou fungovat ani vaše vztahy.“
„Své milostné vztahy jsem nenavázal z žádného z těchto důvodů“
„S tím si dovolím nesouhlasit. Myslím, že nevíš, proč jsi je navázal. Myslím, že jsi o nich nepřemýšlel tímto způsobem. Nemyslím, že jsi do nich vstupoval s nějakým záměrem. Myslím, že ses prostě zamiloval.“
„To je pravda.“
„A myslím, že jsi nepřemýšlel o tom, proč ses zamiloval. Na co jsi reagoval? Jaké potřeby ses snažil uspokojit?
Většina lidí nachází v lásce uspokojení svých potřeb.
Každý má potřeby. Jeden potřebuje to, druhý potřebuje ono. Jeden v druhém spatřujete příležitost k uspokojení svých potřeb. A tak souhlasíte s výměnou. Dám ti to, co mám já, když mi dáš to, co máš ty.
Je to obchodní transakce. Ale nehovoří se o tom. Říká se, „Miluji tě“, a pak přicházejí zklamání.“
„To už jsi říkal.“
„Ano, a ty jsi to už několikrát udělal.“
„Někdy se zdá, že se tato kniha pohybuje v kruhu, znovu a znovu vysvětluje totéž.“
„V tom se podobá životu.“
„To máš pravdu.“
„Ty mi kladeš odpovědi a já ti na ně odpovídám. Když mi položíš tutéž otázku třemi různými způsoby, musím ti na ni odpovědět třikrát.“
„Třeba doufám, že mi odpovíš jinak. Tvé odpovědi na otázky o milostných vztazích nejsou příliš romantické. Co je špatného na tom, když se někdo zamiluje, aniž o tom přemýšlí?“
„Nic. Zamiluj se tímto způsobem, do kolika lidí chceš. Chceš-li však s někým žít celý život, měl bys o tom přemýšlet.
A chceš-li měnit partnerky jako ponožky – nebo, což je ještě horší, zůstat jen s jednou, protože si myslíš, že musíš, a pak žít v tichém zoufalství – klidně v tom pokračuj.“
„Dobře, dobře. Rozumím. Bože, ty jsi ale neústupný.“
„Pravda je neústupná. Nikdy tě nenechá na pokoji. Stále tě pronásleduje a ukazuje ti, co je skutečnost. Může to být otravné.“
„Tak dobře. Chci najít nástroje, které by mi pomohly udržet dlouhotrvající vztah – a ty říkáš, že jedním z nich je začít takový vztah cílevědomě.“
„Ano. Ty a tvá partnerka byste měli mít nějaký cíl.
Jestliže se oba vědomě shodnete na tom, že cílem vašeho vztahu je vytvoření příležitosti, nikoli závazku – příležitosti k růstu, k sebevyjádření, k povznesení vašeho života na vyšší úroveň, k odstranění všech nesprávných myšlenek a ke konečnému sjednocení s Bohem skrze spojení vašich duší – jestliže uděláte takový slib – pak váš vztah začne velmi dobře.“
„Ani to však není zárukou úspěchu.“
„Chceš-li v životě záruky, pak nechceš život. Chceš nacvičovat scénář, který už byl napsán.
Život nedává žádné záruky, neboť ty by zmařily celý jeho smysl.“
„Rozumím. Takže teď jsem začal „velmi dobře“. A jak mám pokračovat?“
„Uvědom si, že tě čekají těžké chvíle a problémy. NEVYHÝBEJ SE JIM. VÍTEJ JE. BUĎ ZA NĚ VDĚČNÝ.
Dívej se na ně jako na dary od Boha; jako na příležitosti vykonat v životě to, co chceš.
Nedívej se na svou partnerku jako na nepřítele.
Nedívej se na nikoho a na nic jako na nepřítele – ani jako na problém. Dívej se na každý problém jako na příležitost.“
„Vím, vím – „rozhodni se a buď tím, čím skutečně jsi.“
„Správně! Začínáš to chápat! Začínáš tomu rozumět!“
„Vypadá to jako dost nudný život.“
„V tom případě si dáváš příliš nízké cíle. Rozšiř své obzory. Prohlub svou vizi. Snaž se v sobě najít víc. Snaž se najít víc i ve své partnerce.
Nikomu neublížíš, když v něm budeš vidět víc, než ti ukazuje. Neboť v každém je víc. Mnohem víc. Lidé to neukazují jen ze strachu. Jakmile si však uvědomí, že v nich vidíš víc, nebudou se bát ukázat to.“
„Lidé se obvykle chovají podle našich očekávání.“
„Tak nějak. Nelíbí se mi slovo „očekávání“. Očekávání ničí vztahy. Řekněme, že v sobě lidé vidí to, co v nich vidíme my. Čím větší je naše vize, tím ochotněji vyjádří tu část svého já, kterou jsme jim ukázali.
Není snad pravda, že tak fungují všechny skutečně požehnané vztahy? Není to součást léčebného procesu – procesu, v němž dáváme lidem povolení zbavit se všech falešných představ, které o sobě měli? Nedělám totéž pro tebe v této knize?“
„Děláš.“
„A to je úkolem Boha. Úkolem duše je vzbudit tě. Úkolem Boha je vzbudit všechny ostatní.“
„Děláme to tak, že vidíme druhé takové, jací jsou – a připomínáme jim to.“
„Můžeš to dělat dvěma způsoby – můžeš jim připomínat, čím jsou (velmi obtížné, protože ti nebudou věřit), a můžeš připomínat sobě, čím jsi ty (mnohem snazší, neboť od nich nevyžaduješ, aby ti věřili, stačí, když si věříš sám). Tím, že budeš neustále vyjadřovat sám sebe, připomeneš druhým, čím jsou oni, neboť se v tobě budou vidět.
Mnoho Mistrů bylo posláno na Zem, aby projevili tuto věčnou Pravdu. Jiní, například Jan Křtitel, přišli jako poslové, aby nádhernými a jasnými slovy rozšiřovali Pravdu.
Tito poslové byli nadaní neobyčejnou schopností vidět a přijímat věčnou Pravdu a pak srozumitelným způsobem předávat složité myšlenky masám.
Ty jsi takovým poslem.“
„Já?“
„Ano. Věříš tomu ?“
„Je to velmi obtížné. Všichni chceme být mimořádní..“
„… všichni jste mimořádní…“
„…moje ego se snaží probudit ve mně pocit, že jsem „vyvolený“ pro nějaký úžasný úkol. Musím s ním neustále bojovat, musím očišťovat každou svou myšlenku, slovo a čin, abych se vyvaroval osobního povyšování. Takže je velmi obtížné slyšet, co říkáš, protože to lichotí mému egu, proti kterému celý život bojuji.“
„To vím.
A ne vždy se ti to dařilo.“
„Bohužel musím souhlasit.“
„Ale kdykoli ses obrátil k Bohu, svého ega ses vzdal. Mnoho nocí jsi prosil o vysvětlení, nikoli aby ses obohatil, ale z čisté a hluboké touhy po poznání.“
„Ano.“
„A sliboval jsi znovu a znovu, že jestliže tě osvítím, strávíš zbytek svého života – každý bdělý okamžik – rozšiřováním věčné Pravdy… nikoli abys získal slávu, ale z hluboké touhy skoncovat s bolestí a utrpením druhých; z touhy přinést jim radost a pomoc a léčení; z touhy sjednotit druhé v Bohu.“
„Ano. Ano.“
„A proto jsem si tě vybral za svého posla. Tebe a mnoho dalších. Neboť v nejbližší budoucnosti bude svět potřebovat mnoho trumpet. Bude potřebovat mnoho hlasů, aby hlásaly slova pravdy a léčení, po kterých miliony touží. Svět bude potřebovat, aby se spojilo mnoho srdcí, která jsou připravena vykonávat práci Boží.
Můžeš upřímně říci, že si to neuvědomuješ?“
„Nemohu“.
„Můžeš upřímně popřít, že proto jsi ke mně přišel?“
„Nemohu.“
„Jsi připraven, v této knize, hlásat svou vlastní věčnou Pravdu a oznámit a vyjádřit Boží slávu?“
„Musím do knihy zahrnout těch několik předešlých vět?“
„Nemusíš udělat nic. Pamatuj si, že v našem vztahu nemáš žádné závazky. Pouze příležitost. Není právě tohle pří1ežitost, na kterou jsi čekal celý život? Nevěnoval jsi své já tomuto poslání – a přípravě na ně – od prvních okamžiků svého mlád ?“
„Věnoval.“
„Nedělej tedy to, co musíš, ale to, k čemu máš příležitost.
Proč bys tohle všechno nedal do naší knihy? Nebo si myslíš, že chci, abys byl tajným poslem?“
„Myslím, že ne.“
„Prohlásit se za Božího posla vyžaduje velkou odvahu. Svět by tě přijal mnohem ochotněji, kdybys byl čímkoli jen ne Božím poslem. Každý můj posel byl zneuctěn. Žádný nezískal slávu, všichni jen trpěli.
Jsi ochoten? Chce tvé srdce rozšiřovat Pravdu Boží? Jsi ochoten snášet výsměch lidí? Jsi připraven vzdát se slávy na Zemi a místo toho realizovat svou duši?“
„Jak tě tak poslouchám, najednou mi to připadá velmi obtížné, Bože.“
„Chceš snad, abych tě klamal?“
„To ne, ale nemusíme mluvit tak vážně.“
„Máš pravdu, proč neukončit tuto kapitolu vtipem ?“
„Dobrý nápad. Znáš nějaký ?“
„Já ne, ale ty. Řekni ten vtip o malé holčičce…“
„Ach ano, ten. Dobře. Jednoho dne přišla matka do kuchyně, kde seděla její malá dcerka a kreslila nějaký obrázek. „Co to kreslíš ?“ zeptala se matka. „Kreslím Boha, mami,“ odpověděla holčička s rozzářenýma očima. „To je hezké,“ řekla matka. „Ale nikdo neví, jak Bůh vypadá.“
„Tak mě to nech alespoň dokončit…“ zašvitořila holčička.
„To je krásný vtip. A víš, co je na něm nejkrásnější? Že holčička nikdy nepochybovala o tom, že ví, jak mě nakreslit!“
„Ano.“
„Teď ti řeknu jeden příběh a tím ukončíme tuto kapitolu.“
„Dobře.“
„Byl jednou jeden muž, který začal psát knihu. Každý den bral do ruky tužku a papír – někdy uprostřed noci – aby si zapsal každou svou inspirující myšlenku. Nakonec se ho jeden přítel zeptal, co píše. „Zapisuji velmi dlouhý rozhovor s Bohem.“
„To je velmi pěkné,“ řekl přítel povzbudivě. „Ale nikdo vlastně neví, co by Bůh řekl.“
„Nech mě to alespoň DOKONČIT,“ usmál se muž.“
Neal Donald Walsch – Hovory s Bohem
ĎAKUJEME:
