Jsme dobří. Jsme dost dobří. Jsme dostateční pro život. Většina naší úzkosti a ustrašenosti pramení, jak věřím, z toho, že si neustále říkáme, jak jsme neschopni čelit světu a jeho situacím. Nathaniel Branden tomu říká „bezejmenný smysl pro bytí, které nesedí realitě“. Já jsem tady, abych vám řekla, že opravdu vyhovujeme realitě.
Uvolněte se. Kamkoli potřebujeme jít a cokoli potřebujeme udělat, jsme na to dostateční. Povedeme si dobře. Uvolněte se. Je v pořádku být takoví, jací jsme. Kdo nebo co jiného bychom měli být? Prostě dělejme to nejlepší, co umíme, v čemkoli, co budeme potřebovat udělat. Co víc bychom mohli udělat? Někdy nemůžeme udělat to nejlepší; ale to je také v pořádku. Můžeme mít pocity, myšlenky, strachy a zranitelné stránky, zatímco procházíme životem, ale ty mají všichni. Potřebujeme si přestat říkat, že jsme odlišní kvůli tomu, že děláme a cítíme to, co všichni ostatní.
Potřebujeme být hodní sami k sobě. Potřebujeme být soucitní a milí sami k sobě. Jak můžeme čekat, že se o sebe příhodně postaráme, když se sami sobě nelíbíme nebo se nenávidíme?
Potřebujeme odmítnout vstupovat do protikladných vztahů se sebou. Přestat se obviňovat a dělat se obětí a podniknout zodpovědné kroky k tomu, abychom se pozice oběti zbavili. Dejte sbohem také vině. Vina a hanba nemají žádný dlouhodobější účel. Jsou pro nás jen okamžikovým upozorněním, že jsme zrovna jednali proti svým vlastním morálním dohodám. Vina a hanba nám neslouží jako způsob života. Přestaňte také se všemi „Měl/a bych“. Buďte si vědomi toho, kdy na sebe tlačíte a kdy se týráte a udělejte pokrok tím, že si začnete říkat pozitivní sdělení. Pokud bychom měli něco udělat, udělejme to. Pokud se trápíme, přestaňme s tím. Bude to stále jednodušší. Můžeme se na sebe smát, říkat si, že nebudeme ošizení, dávat si objetí, a pak se pustit do takového života, jaký si přejeme.
Jestli pocítíme skutečnou vinu, vyrovnejme se s ní. Bůh nám pomůže odpustit. On ví, že jsme udělali to nejlepší, i když to bylo pro nás to nejhorší. Nemusíme se utlačovat cítěním viny, abychom Bohu nebo komukoli jinému dokázali, jak moc nám na tom záleží. Potřebujeme odpustit sami sobě. Promluvte si s nějakou duchovní osobou, polepšete se, a pak se s tím vším vypořádejte.
Potřebujeme se přestat stydět a házet na sebe hanbu. Stud, stejně jako vina, neslouží žádnému většímu účelu. Pokud nám lidé řeknou, ať už přímo nebo nepřímo, že bychom se měli stydět, nemusíme tomu věřit. Nenávidění se nebo zahanbení nám nijak nepomůže. Zkuste si vzpomenout na jedinou situaci, která by se vinou nebo hanbou zlepšila. Řekněte, kterou situaci vina nebo hanba vyřešila. Jak to pomohlo? Většinu času nás vina i hanba udržují v takové úzkosti, že nemůžeme udělat to nejlepší. Vina a hanba dělají všechno jen těžší.
Potřebujeme se oceňovat a dělat taková rozhodnutí a volby, která podpoří naši sebedůvěru.
„Pokaždé, když jednáte tak, že si dokážete, jak jste cenní, a nikoli beznadějní, usnadňujete si to i do budoucna.“ říká Toby Rice Drew v knize Getting Them Sober(Vystřízlivění).
Můžeme být jemní, milující, naslouchající, pozorní, ohleduplní a milí k sobě, ke svým pocitům, myšlenkám, potřebám, přáním, a ke všemu, co je naší součástí. Můžeme sebe samé přijmout – my všichni. Tam, kde nyní jsme, je start, a budeme postupovat. Vylepšujme své dary a talenty. Věřme si. Prosazujme se. Můžeme si věřit. Respektovat se. Být k sobě upřímní. Oceňujme se za to všechno, v čem spočívá naše kouzlo. To je náš klíč ke světu.
Následující úryvek je vyjmut z knihy Honoring the Self (Ocenění Já), úžasné knihy o sebeúctě od Nathaniela Brandena. Pořádně si přečtěte, co píše.
Ze všech soudů, kterými v životě procházíme, nejsou žádné z nich tak důležité, jako ty, které uvalujeme sami na sebe a které se dotýkají samotné podstaty naší existence.
…Žádný z aspektů našeho myšlení, motivace, pocitů nebo chování nezůstává naším sebehodnocením nedotčený.
…Prvním aktem ocenění našeho Já je prosazení vědomí: volba přemýšlet, volba být vědomý, volba vyslat světlo našeho reflektoru ven do světa a dovnitř k našemu vlastnímu bytí. Zadržováním tohoto růstu a pokroku je zadržování našeho vlastního Já na té nejzákladnější úrovni.
- Oceňovat vlastní já znamená být ochotní přemýšlet nezávisle, žít podle vlastního mínění, a mít odvahu k přijetí vlastního vnímání a souzení.
- Oceňovat vlastní já znamená být ochotní uvědomovat si nejen to, co si myslíme, ale i to, co cítíme, co chceme, co potřebujeme, co si přejeme, co nás trápí, co nás děsí nebo co nás štve – a přijmout své právo tyto věci prožívat. Opakem tohoto postoje je popření, odmítání a potlačení – sebepopírání.
- Oceňovat vlastní já znamená zachovávat si postoj sebepřijetí – což znamená přijetí toho, kým jsme, aniž bychom se utlačovali nebo trestali, bez jakýchkoli záminek vůči svému skutečnému bytí, bez jakéhokoli klamání sebe samých nebo druhých lidí.
- Oceňovat vlastní já znamená žít autenticky, mluvit a jednat na základě našich nejhlubších přesvědčení a pocitů.
- Oceňovat vlastní já znamená být ve spojení s naším právem existovat, který pramení z vědění, že náš život nepatří nikomu jinému a že tady na zemi nejsme kvůli tomu, abychom plnili něčí očekávání. Pro mnoho lidí je tohle děsuplnou zodpovědností.
- Oceňovat vlastní já znamená být zamilovaný do svého vlastního života, do svého růstu a prožívání radosti, do procesu objevování a poznávání našich výhradně lidských možností.
Potřebujeme sami sebe milovat a udělat si se sebou dohodu. Potřebujeme si prokazovat stejnou loajálnost, jakou si tolik spoluzávislých přeje prokazovat druhým lidem. Z vysoké sebeúcty vzejdou činy laskavosti a dobročinnosti, nikoli sobeckosti.
Láska, kterou dáváme a přijímáme, se bude zesilovat prostřednictvím lásky, kterou si dáváme my sami.
* * *
– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie
ĎAKUJEME:
