Vždycky, když nastane příležitost k vývoji, transformaci a léčení, ego nás vystaví pokušení, aby nás ošidilo. Toto pokušení se bude podobat léčení, ale jedna se o pravý opak – je to past. Protože vztahy představují ten nejrychlejší způsob růstu a mají nejmocnější potenciál, co se týče transformace, ego přirozeně buduje svou nejšpičkovější obranu proti lásce. Zauvažuj o těchto příkladech:
- Místo dávání (dávání nás samotných a našich darů) nám ego předkládásebeobětování (stav, kdy dáváme, ale neumíme přijímat).
- Místo budování vazeb (láskyplného spojování s jiným člověkem) nám ego nabízísplynutí (stav, kdy neznáme svoje opravdové hranice – nevíme tedy, kde končíme a kde začíná náš partner, což je vždycky místo, kde se obětujeme).
- Místo toho, abychom se od něčeho oprostili (nemáme tedy žádné očekávání, pokud jde o výsledek), ego doporučuje odhazování (vykopneme ostatní ze svého života) a nezávislost (nestaráme se o ostatní).
- Místo příbuznosti (což je naše spojení a vzájemnost) nám ego navrhuje, abychom na ostatních lpěli (emocionálně na nich visíme).
- Místo lásky nám ego podsouvá výjimečnost a sebestředné chování (my jsme ta nejdůležitější osoba ze všech).
Ego se v jedno kuse snaží nás odstrašit od lásky, protože když se s někým v lásce opravdově spojíme, jistá hranice se rozplyne, nastane stav sdílení a my si uvědomíme vazbu mezi námi. Tuto vazbu vlastně jen znovu objevujeme, poněvadž Jednota, která existuje mezi všemi a vším, je neustále přítomna. Abychom ji zase nalezli, musíme prostřednictvím lásky a odpuštění odklidit trosky, které ji zatarasily.
Každý z nás má v sobě miliony trhlin a každá z nich je místo sváru, zakrývající náš strach z vazeb. Bojíme se, že ztratíme sami sebe. A přece nikdy nemůžeme ztratit nic podstatného – a díky vazbě můžeme jedině získat. Jak se trhliny postupně zacelují, přibývá sebedůvěry, úspěchu a intimity. S každou vyléčenou trhlinou se vyvíjíme a jsme stále blíž celistvosti a těšíme se z darů, které díky ní vyplouvají na povrch.
Ego se pořád snaží vymýtit sílu transformovat náš život, kterou vztahy mají; ego mění smysl vztahu: místo dávání chce dostávat. Ego se pokouší změnit naše vztahy v cosi jiného než hřiště lásky a radosti nebo léčení. Snažíme se využívat ostatní, aby naplňovali naše potřeby, a když se tak nestane, cítíme se ublížení. Ve vztahu se však nemůžeme cítit ublížení, pokud se zrovna nepachtíme za něčím, co se pokoušíme získat. Pokud se upřímně podíváme na všechen neklid a bolest v našem vztahu, zjistíme, že to všechno má souvislost s případy, kdy jsme se snažili od partnera něco dostat. Chyba číslo jedna, jíž se ve vztazích dopouštíme, spočívá v přesvědčení, že náš partner je tady na Zemi proto, aby nás učinil šťastnými. Vykládáme si to tak, že partner má pečovat o naše potřeby a zacházet s námi, jako bychom byli tou nejvýjimečnější osobou na světě.
Systém A Course of Miracles analyzuje destruktivní sílu „výjimečnosti“. V dětství cítíme potřebu být tím „nejvýjimečnějším“ ze všech dětí a chceme, aby s námi rodiče podle toho také zacházeli. Trauma, jež jsme prožívali, když se to rodičům nepodařilo, se nyní projevuje v našich současných vztazích a my žádáme po partnerovi, aby naši „výjimečnost“ uznal a náležitě se k nám choval. Když to partner nezvládá, emocionálně ho trestáme a snažíme se ho ovládat, abychom si zajistili, že naše potřeby budou uspokojeny.
Jsme zraňováni, když se naše potřeby nenaplní, a zlobíme se, když se lidé nechovají tak, jak si přejeme. Pokud naše štěstí závisí na chování ostatních, nás to po emocionální stránce ničí a pro ostatní to bývá potenciálně nebezpečné. Na druhou stranu, láska dává, uznává a stará se, a přitom neuvrhává nikoho do vězení. Láska nebere žádná rukojmí, poněvadž netrestá ostatní za to, že se jim nedaří o nás pečovat. Láska chápe a odpovídá na volání o pomoc, láska nežádá, aby bylo po jejím, a usiluje o spojení, aby učinila všechny lidi celistvými. Když vstupujeme do vztahu bez požadavků a očekávání, když bereme ohled na partnera, a ne jen na sebe, nemůžeme utržit žádné zranění.
Ego používá zármutku ze vztahů a z něj vyplývajícího zklamání, aby nás vyprovokovalo k tomu, že se vzdáme života a obrátíme se čelem ke smrti. Sebestřednost či „výjimečnost“ je obvyklá iluze, která je zabudována do každého vztahu, takže pokud tento vztah netransformujeme do pravé lásky a pravého dávání, bude jen otázkou času, kdy nás potká zármutek. Jediný způsob, jak uniknout z takové pasti, spočívá v tom, že rozpoznáme, že se jedná o trik našeho ega, a potom se oddáme lásce, a neusilujeme o nezávislost. Když pak nastane konflikt, je to vlastně jen jedna věc navíc, kterou musíme na cestě k celistvosti vyléčit.
Neklademe-li si za cíl zasvětit vztah čemusi většímu než světské lásce – neboli Duchu -, každý konflikt (zápas či stagnace), který se objeví, nás může odvrátit od partnera, od lásky a nakonce i od života. Doktorka Joyce Brothersová měla celých dvacet let v jedněch amerických novinách sloupek, kam lidé psali své otázky a komentáře týkající se vztahů, a ona na ně odpovídala. Jednou napsala: „Podle mé zkušenosti chtějí svobodní lidé uzavřít manželství a ti, kdo žijí v manželství, chtějí být mrtví.“ Tohle je běžná zkušenost.
Nastává čas, abychom změnili postoj ke vztahům. Místo abychom je viděli jako past, měli bychom je oceňovat coby příležitost emocionálně dozrát a vyvíjet se – abychom mohli budovat vazby s ostatními a neustále prožívat více lásky a radosti.
* * *
– z knihy Milovat z celého srdce, Chuck Spezzano
ĎAKUJEME:
