Jsem reaktivní člověk.
Tato myšlenka se mi hluboce vryla do vědomí, když jsem jednou seděla ve své kanceláři. Už dříve jsem slyšela o reaktivním chování, ale do té doby jsem si neuvědomovala, do jaké míry se tak chovám já.
Reagovala jsem na pocity, chování, problémy a myšlenky druhých. Reagovala jsem na to, co by druzí mohli cítit, myslet nebo dělat. Reagovala jsem na své vlastní pocity, své vlastní myšlenky, své vlastní problémy. Dobře jsem reagovala na krizové situace – téměř každou situaci jsem považovala za krizovou. Reagovala jsem přehnaně. Měla jsem stále strach (který hraničil s hysterií). Občas jsem reagovala nedostatečně. Když se vyskytl závažný problém, vždycky jsem jeho závažnost popírala. Reagovala jsem téměř na všechno, co se dělo v mém okolí. Celý můj život byl reakcí na životy, touhy, problémy, chyby, úspěchy a osobnosti druhých. Dokonce i moje nízká sebeúcta, kterou jsem s sebou vláčela jako pytel páchnoucích odpadků, byla reakcí. Byla jsem jako loutka, která dovoluje každému, aby tahal za její šňůrky. 
Spoluzávislí jsou většinou reaktivní lidé. Naše zlost, špatné svědomí, sebenenávist, obavy, bolest, gesta, deprese, zoufalství a zuřivost – to všechno je reakce. Náš strach a úzkost jsou reakce. Někteří z nás reagují tolik, že je pro nás bolestivé být mezi lidmi. Reagovat na prostředí je normální. Reagování je součástí života. Ale my se necháváme rozrušit příliš. Malý problém, velký problém – cokoli – nás vyvede z míry. A způsob, jakým reagujeme, je zřídkakdy v našem zájmu.
Naučili jsme se reagovat způsoby, které nám škodí. Už samotný pocit naléhavosti nám škodí. Udržujeme se v krizovém stavu – adrenalin proudí, svaly napjaté – jsme připraveni reagovat na naléhavou situaci, která obvykle není naléhavá. Někdo něco udělá, a my na to musíme reagovat. Někdo něco řekne, a my na to musíme odpovědět. Někdo se cítí určitým způsobem, a my se musíme cítit určitým způsobem. CHYTNEME SE PRVNÍHO POCITU, JEJŽ CÍTÍME, A ZAČNEME SI V NĚM LIBOVAT. Přemýšlíme o první myšlence, která nás napadne, a stále ji rozvíjíme. Mnohdy řekneme první slovo, které nám přijde na jazyk, a někdy toho litujeme. Děláme to, co nás právě napadne, aniž o tom přemýšlíme. To je náš problém: reagujeme bezmyšlenkovitě. Naše city a chování jsou ovládány – vyvolávány – každým a vším kolem nás. Nepřímo dovolujeme druhým, aby nám říkali, co máme dělat. To znamená, že jsme ztratili kontrolu. Jsme ovládáni zvenku.
Když pouze reagujeme, pozbýváme svou vrozenou schopnost myslet, cítit a jednat ve vlastním zájmu. Dovolujeme druhým, aby určovali, kdy budeme šťastní, kdy budeme klidní, kdy budeme nespokojení a co máme říkat, myslet, dělat a cítit. Pod chvilkovým vlivem okolí pozbýváme svého práva cítit se klidní. Jsme jako útržky papíru v bouři, necháme se unášet každým závanem větru.
Nyní uvedu příklad toho, jako obvykle reaguji: Mám dvě malé děti a kancelář mám doma. Někdy, když pracuji, děti začnou zlobit, běhají po bytě, perou se a převracejí všechno vzhůru nohama. Mojí první, instinktivní reakcí je zařvat na ně: „Přestaňte!“ Mojí druhou reakcí je zase křičet. Je to naprosto přirozené. Připadá mi to snazší než honit děti po bytě, snazší než přemýšlet o tom, jak situaci zvládnout. Řev a křik ovšem nepomáhá. Ve skutečnosti to není o snazší. Jsem z toho jen ochraptělá a učím děti, jak mě donutit, abych na ně křičela.
Reagování obvykle nepomáhá. Reagujeme příliš rychle a intenzivně. V takovém duševním rozpoložení zřídkakdy něčeho dosáhneme. Naštěstí v takovém rozpoložení nic dělat nemusíme. Jen málo věcí, které je třeba udělat, nemůžeme udělat lépe v klidném stavu. Jen málo situací lze zlepšit vzteklou reakcí.
Proč to tedy děláme?
Reagujeme tak, protože máme strach z toho, co se stalo, co se děje a co by se mohlo stát.
Mnoho z nás reaguje, jako by každá situace byla krizová, protože jsme prožili tolik krizových situací, že se nám krizová reakce stala návykem.
Reagujeme, protože si myslíme, že by se věci neměly dít tak, jak se dějí.
Reagujeme, protože se necítíme dobře.
Reagujeme, protože většina lidí reaguje.
Reagujeme, protože si myslíme, že reagovat musíme.
Lidí se však bát nemusíme. Jsou to lidé jako my.
Nemusíme ztrácet rozvahu. Nijak nám to nepomůže. Když jsme rozčilení, nemáme o nic lepší informace a prostředky, než když jsme klidní. Zachováme-li rozvahu, jsme na tom lépe, protože naše mysl a city fungují optimálně.
Nemusíme ztrácet schopnost myslet a cítit. Není to nutné.
Nemusíme brát všechno tak vážně (sebe, události a druhé lidi). Všechno přeháníme – své pocity, myšlenky, činy a chyby. Právě tak zveličujeme city, myšlenky a činy druhých. Říkáme si, že situace je strašná, tragická, že je to konec světa. Mnoho věcí může být smutných, špatných a nepříjemných – ale to jediné, co je koncem světa, je konec světa. Pocity jsou důležité, ale jsou to jen pocity. Myšlenky jsou důležité, ale jsou to jen myšlenky – a všichni máme spoustu různých myšlenek, které se často mění. Co říkáme a děláme, je důležité, co říkají a dělají druzí, je také důležité, ale svět není závislý na žádné větě ani činu. A jestliže je obzvlášť důležité něco říci nebo udělat, nemějte zbytečné obavy: Stane se to. Uklidněte se. Poskytněte sobě i druhým příležitost mluvit, pohybovat se a být sami sebou – být lidmi. Dejte životu šanci. Dejte si příležitost užívat si ho.
Nemusíme považovat chování druhých za odraz naší hodnoty. Nemusí nás přivádět do rozpaků, když se člověk, kterého milujeme, chová nevhodně. Je normální reagovat takovým způsobem, ale nemusíme se stydět o nic víc, než se stydíme, chová-li se nevhodně cizí člověk. Každý je zodpovědný za své vlastní chování. Chová-li se někdo nevhodně, ať se stydí on. Jestliže jste neudělali něco, za co byste se měli stydět, nestyďte se. Uvědomuji si, že je to abstraktní myšlenka, ale lze ji zvládnout.
Nemusíme považovat odmítnutí za odraz naší hodnoty. Jestliže nás nebo naše návrhy někdo odmítne, neubírá nám to na ceně a jsme stále stejně skuteční, jako kdybychom odmítnutí nebyli. Uvědomujte si všechny pocity, které jdou ruku v ruce s odmítnutím, ale neztrácejte svou sebeúctu. I když vás odmítne ten nejdůležitější člověk ve vašem životě, jste stále skuteční a nic se nestalo. Jestliže jste udělali něco nevhodného, jestliže chcete změnit své chování, postarejte se o to sami. Ale neodmítejte sami sebe a nepřikládejte takovou důležitost odmítnutí druhých. Není to nutné.
Nemusíme brát všechno osobně. Často si bereme k srdci věci, které si k srdci brát nemusíme. Například říci alkoholikovi: „Kdybys mě miloval, přestal bys pít,“ je stejně nemyslné jako říci někomu, kdo zápal plic: „Kdybys mě miloval, přestal bys kašlat.“ Lidé trpící zápalem plic nepřestanou kašlat, dokud se nevyléčí. Alkoholici nepřestanou pít, dokud se nevyléčí. Když lidé trpící chorobným návykem dělají něco, k čemu jsou nuceni, neříkají tím, že vás nemilují – říkají tím, že nemilují sami sebe.
Nemusíme brát osobně ani bezvýznamné věci. Je-li někdo naštvaný, nemyslete si, že to musí mít něco společného s vámi. Může tomu tak být, ale také nemusí. Jestliže tomu tak je, brzy to poznáte. Obvykle s námi mají věci mnohem méně společného, než si myslíme.
Vyrušení, něčí špatná nálada, štiplavá poznámka, negativní myšlenka, problémy, alkoholismus, nic z toho vám nemusí ničit život, ani jediný den ani jedinou hodinu. Jestliže s námi druzí nechtějí být, neznamená to, že jsme bezcenní. Je to odrazem jejich situace. Jsme-li nestranní, dokážeme zmírnit své destruktivní reakce na svět kolem nás. Oddělte se od věcí. Nechte věci na pokoji a nechte být druhé tím, čím jsou. Jak můžete říci, že vyrušení, nálada, slovo, myšlenka nebo problém nejsou nutnou ani důležitou součástí života? Jak můžete říci, že určitý problém nakonec nepřinese užitek vám nebo někomu jinému?
Nemusíme reagovat. Máme i jiné možnosti. V tom je radost překonávání spoluzávislosti. A vždycky, když užíváme svého práva zvolit si, jak budeme jednat, cítit a myslet, cítíme se lépe.
„Ale proč bych neměl reagovat?“ můžete namítnout. „Proč bych mu neměl odpovědět? Proč bych neměl být rozčilený? On si přece zaslouží nést břemeno mé nespokojenosti.“ Možná tomu tak je, ale vy si to nezasloužíte. Jde tu o váš duševní klid, o váš promrhaný čas. Jak říkal Ralph Edwards: „Je to váš život.“ Jak jej chcete strávit? Nežijete pro druhé. Žijete pro sebe. A je pravděpodobné, že z toho budou mít užitek všichni.
Jsme jako zpěváci ve velkém sboru. Když zpěvák vedle nás ztratí notu, musíme to udělat také? Nepomůže nám ani jemu, když notu udržíme?
Nemusíme vyloučit všechny reakce. Reakce mohou být užitečné. Pomáhají nám identifikovat, co se nám líbí a co nám dělá dobře. Pomáhají nám identifikovat naše problémy. Ale většina z nás reaguje přehnaně. A většina toho, na co reagujeme, je nesmysl. Není to důležité a nemá cenu ztrácet tím čas. Někdy reagujeme na reakce druhých. (Rozčílil jsem se, protože se rozčílil on; on se naštval, protože já byl naštvaný; byl jsem naštvaný, protože jsem si myslel, že je naštvaný na mě; nebyl naštvaný, urazil se, protože…)
Naše reakce mohou být tak řetězové, že jsou všichni naštvaní a nikdo neví proč. Všichni jsou prostě naštvaní. A všichni se přestanou ovládat a jsou ovládáni. Někdy se lidé chovají určitým způsobem, aby nás vyprovokovali k určité reakci. Když nereagujeme očekávaným způsobem, zkazíme jim zábavu. Vymaníme se z jejich vlivu a zbavíme je jejich moci nad námi.
Naše reakce někdy provokují druhé, aby reagovali určitým způsobem. Pomáháme jim ospravedlnit určité chování. Někdy naše reakce zúží náš pohled na situaci natolik, že reagujeme pouze na příznaky problémů. Jsme tak zaneprázdněni reagováním, že nemáme čas ani energii identifikovat, natož řešit skutečný problém. Můžeme strávit roky reagováním na každý opilecký incident, aniž si uvědomíme, že skutečným problémem je alkoholismus. Odnaučte se reagovat takovými způsoby, které nejsou nutné ani účinné. Eliminujte reakce, které vám škodí.
Nyní vám dám několik rad, které vám pomohou odpoutat se od druhých a od vašich destruktivních reakcí na jejich chování. Jsou to pouze rady. Neexistuje žádný přesný recept. Musíte si najít svůj vlastní způsob, způsob, který vám vyhovuje.
1. Naučte se rozpoznat, kdy reagujete, kdy dovolujete druhým, aby vás ovládali.Když máte strach, když jste naštvaní nebo zmatení, když se litujete nebo stydíte, když máte starosti nebo když máte pocit, že jste byli odmítnuti, obvykle to způsobilo něco ve vašem okolí. (Neříkám, že je špatné mít tyto pocity. Každý by se asi cítil podobně. Jenže my se učíme rozhodnout, jak dlouho se tak chceme cítit a co s tím chceme dělat.) Říkat, že „nás k něčemu přiměl on, ona či ono“ je často známkou toho, že pouze reagujeme. Ztráta klidu a rozvahy ukazuje totéž.
2. Uvolněte se. Když se ocitnete uprostřed chaotické reakce, říkejte a dělejte co nejméně, dokud se neuklidníte. Dělejte cokoli (pokud to neškodí vám ani druhým), co vám pomůže uvolnit se. Zhluboka dýchejte. Jděte se projít. Ukliďte kuchyň. Sedněte si do vany. Navštivte přítele. Čtěte nějakou meditační knihu. Odjeďte na Floridu. Dívejte se na televizi. Snažte se odpoutat od čehokoli, na co reagujete. Nepijte alkohol a nejezděte vedlejší ulicí stodvacetikilometrovou rychlostí. Dělejte něco bezpečného, co vám pomůže obnovit duševní rovnováhu.
3. Přemýšlejte o tom, co se stalo. Jestliže to bylo něco bezvýznamného, můžete se s tím vyrovnat sami. Pokud to byl vážný problém, můžete si o tom promluvit s přítelem, abyste si ujasnili své myšlenky a pocity. Není dobré potlačovat své pocity. Hovořte o nich. Přijměte za ně zodpovědnost. Uvědomte si všechny své pocity. Nikdo vás nenutí cítit. Někdo vám sice mohl pomoci cítit se určitým způsobem, ale vy se tak cítíte sami. Vyrovnejte se s tím. Pak si přiznejte, co se skutečně stalo. Chtěl vám to někdo nandat? (Mám-li pochybnosti o tom, zda bylo něco urážkou nebo odmítnutím, raději věřím, že to se mnou nemělo nic společného. To mi šetří čas a pomáhá mi to cítit se dobře.) Snažili jste se někoho nebo něco ovládat? Jak vážný je to problém? Bere na sebe odpovědnost za druhé? Jste naštvaní, protože někdo nepochopil, co jste skutečně chtěli nebo co jste se pokoušeli říci? Neberete něčí chování příliš osobně? Dotkl se někdo vašeho svědomí? Je to skutečně konec světa, nebo je to jen smutný a nepříjemný incident?
4. Přemýšlejte o tom, co musíte udělat. Vycházejte z reality a zbytečně se nerozčilujte. Měli byste se omluvit? Chcete na celý incident zapomenout? Potřebujete si s někým upřímně promluvit? Měli byste učinit nějaké další rozhodnutí? Až se budete rozhodovat, nezapomínejte na své povinnosti. Není vaším úkolem donutit druhé, aby „uzřeli světlo“, a nemusíte se snažit nikoho „napravovat“. Vaším úkolem je snažit se uzřít světlo a napravit sebe. Jestliže se nemůžete rozhodnout, rozhodnutí odložte. Ještě nedozrál čas. Počkejte, až se uklidníte.
Nespěchejte. Nebojte se tolik. Nebuďte tak ustrašení. Dívejte se na situaci ve správném světle. Usnadněte si život.
* * *
– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie
zdroj:
Díky…. krásně a jasně napsané…