Krásny deň Vám všetkým, priatelia 🙂
„A jedna žena, která už nebyla nemladší, a nikdy nenašla muže, za něhož by se provdala, prohlásila: „Láska mě nikdy neoslovila.“
A on odvětil:
Abychom mohli naslouchat slovům Lásky, musíme ji dovolit, aby se přiblížila.
Když se však přiblíží, bojíme se toho, co nám chce říct. Protože Láska je svobodná a jejímu hlasu naše vůle ani naše úsilí nevládne.
Všichni milenci to vědí, ale nedokáží se s tím smířit. Myslí si, že ji mohou svést svou pokorou, silou bohatstvím, slzami a úsměvy.
Skutečná Láska je však ta, která svádí a sama se nikdy svést nedá.
Láska proměňuje, láska léčí. Někdy však líčí smrtonostné pasti a toho, kdo se rozhodl beze zbytku se vzdát, zničí. Jak může být síla, jež hýbe světem a udržuje hvězdy na místě jím určeném, tak tvořivá a ničívá zároveň?
Uvykli jsme myšlence, že to, co dáváme, je stejné jako to, co dostáváme. Avšak ti, kdo milují a doufají, že budou rovněž milováni, zbytečně ztrácejí čas.
Láska je aktem víry, není to směna.
Láska roste díky rozporům. To střety lásce dovolují, aby nás neopouštěla.
Život je příliš krátký, než abychom v srdci skrývali důležitá slova.
Jako třeba „MILUJI TĚ“.
Ale nečekej, že na oplátku vždy uslyšíš totéž. Milujeme, protože milovat musíme. Jinak život ztrácí sebemenší smysl a slunce přestává zářit.
Růži se zdá o společnosti včel, žádná včela se však neukáže. Slunce se zeptá:
„Neunavilo tě čekání?“
„Ano,“ odpoví růže. „Jenže když zavřu své okvětní lístky, uvadnu.“
A proto i když se Láska nedostaví, zůstáváme ji otevřeni. Ve chvílích, kdy se zdá, že samota vše rozdrtí, odoláme pouze tak, že neprestaneme milovat.
*
Stěžejním cílem života je láska. Zbytek je jen ticho.
Milovat musíme. I když nás to dovede do země, kde jezera jsou tvořena slzami. Ach ty místo tajné a tajemné, země slz!
Slzy mluví samy za sebe. Když myslíme, že jsme už vyplakali vše, co jsme vyplakat museli, slzy se řinou dál. A když nám připadá, že náš život bude jen dlouhou cestou Údolím pláče, slzy rázem zmizí.
Protože vzdor utrpení jsme si dokázali uchovat otevřené srdce.
Protože jsme zjistili, že ten, kdo odešel, si s sebou neodnesl slunce ani nám místo sebe nezanechal temnotu. Prostě jen odešel – a každé „sbohem“ v sobě skrývá naději.
Lépe je milovat a lásku pak ztratit nežli lásku nepoznat.
*
Naší jedinou opravdovou volbou je pohroužit se do tajemství této ovládané síly. Můžeme sice říci: „Už jsem hodně trpěl a vím, že to nebude mít dlouhého trvání,“ a odehnat Lásku od našeho prahu, ale pokud to uděláme, budeme pro život mrtvi.
Příroda je projevem Lásky Boží. Bez ohledu na to, co děláme, ona nás milovat nepřestane. Uznávejme proto a chápejme to, co nás příroda učí.
Milujeme, protože Láska osvobozuje. A najednou říkáme věci, které jsme neměli odvahu zašeptat ani sami sobě.
Učiníme rozhodnutí, které jsme prve odkládali.
Učíme se říkat „ne“, aniž to slovo považujeme za cosi zlořečeného.
Učíme se říkat „ano“ a neobáváme se následků.
Zapomínáme vše, co nás o lásce učili, poněvadž každé setkání je jiné a nese v sobě svá vlastní muka i vytržení.
Zpíváme hlasitěji, když milovaný člověk je daleko, a šeptáme verše, když je blízko, třebaže naše výkřiky a šepot neposlouchá ani jim nevěnuje pozornost.
Nezavíráme před světem oči a nenaříkáme si: „Je temný.“ Ponecháváme oči doširoka otevřené, poněvadž víme, že jeho světlo nás může přimět provádět nečekané věci. To patří k lásce.
Naše srdce je lásce otevřeno a my se jí poddáváme beze strachu, protože už nemáme co ztratit.
Tehdy, když se vracíme domů, zjišťujeme, že už tam na nás někdo čekal, hledal totéž co my a zakoušel tytéž trýzně a touhy.
Poněvadž láska je jako voda měnící se v oblak: stoupá do nebes a může všechno vidět z dálky – a ví, že jednou se bude muset vrátit na zem.
Protože láska jako oblak, který se mění v déšť: je přitahován zemí a zúrodňuje půdu.
Láska je pouhým slovem, dokud se nerozhodneme nechat ji, aby se nás vší silou zmocnila.
Láska je pouhým slovem, dokud někdo nepřijde a nedá mu smysl.
Nevzdávej se. Dveře zpravidla otevře poslední klíč na kroužku.“
Paulo Coelho – Rukopis nalezený v Akkonu