Byly doby, kdy mi kontrola mých vlastních myšlenek přišla absurdní a nemožná. Fakt, že jsem nebyla schopná je všechny kontrolovat mě utvrzoval v tom, že je to nemožné (vlastně jsem neuměla kontrolovat skoro žádné). Kdo by mohl kontrolovat tak rychlý a hustý provoz?
Pamatuju se na čas, kdy jsem vyžadovala, aby mé okolí bylo shovívavé k mému způsobu vyjadřování a aby tolerovalo to, že jsem si nehlídala pusu. Je rozdíl mezi upřímností, pravdomluvností a netaktností. Já tento rozdíl nevnímala. Kde jinde než před svými blízkými bych měla mít právo mluvit co chci a nemuset se hlídat a kontrolovat? Ano, to byl můj způsob uvažování.
Dnes když se setkávám s lidmi, kteří uvažují podobně, shovívavě se uvnitř usměju a vzpomenu si na tuto fázi svého bytí. Nesoudím ani nehodnotím, chápu je. Protože jsem si to sama prožila. Šla jsem jejich cestu a dnes už vím, že nejen že je možné své myšlenky kontrolovat, je to dokonce velmi důležité. Vlastně to nejdůležitější co je.
Když někdo začne své myšlenky kontrolovat, chce výsledky. Alespoň já to tak měla. Jak jsem s něčím začala, po čase jsem začala být netrpělivá, protože jsem neviděla postup natolik výrazný, aby mě to posílilo v pokračování. Chtěla jsem to umět hned. Chtěla jsem umět ovládat svou mysl, umět nejen své myšlenky řadit, ale i kontrolovat a umět si dopředu rozmyslet, co si vlastně budu myslet. Ano, je to možné.
Čím víc jsem se kontrolou své mysli zabývala, tím víc mi bylo jasné, jak je to důležité a jak se myšlenky postupně redukovaly. Už jich nebylo tak obrovské množství. Postupně jich bylo míň a míň a mě stále zbývalo víc času na to, abych si je třídila.
Cvičení dělá mistra. Platí to i v tomto případě. Čím víc jsem se tříděním myšlenek zabývala, tím lepší jsem se stávala. A pak přišel základní předěl – naučila jsem se na myšlenky nazírat jako pozorovatel – jako někdo, kdo k nim nemá žádný postoj. Někdy to trvalo jen malý okamžik, ale už jen tento maličkatý okamžik mi dal příležitost rozmyslet si, zda se mi tato myšlenka líbí a chci ji vlastnit či nikoliv.
Postupem času jsem zjistila, že velkou část svých myšlenek nepotřebuji. Měla jsem v hlavě spoustu názorů druhých lidí. Těch, od nichž jsem se učila. A většina těchto názorů mě brzdila ve vývoji. Jak jsem to poznala? Protože mi nedávali křídla. Názory, které mě snižovali a dávali mi pocit, že nejsem dost dobrá, jsem začala odkládat.
Proč bych neměla být dost dobrá?
Proč bych nemohla být dost krásná?
Proč bych neměla být dost chytrá?
Proč si nezasloužím mít to, co potřebuji a po čem toužím?
Ve svém nitru jsem našla spoustu hloupých myšlenek. A tak jsem je vyhodila. Ano, naučila jsem se je vyhazovat jako odpad do koše. Tak jednoduché to je.Čím méně na něčem lpíme, tím jednodušeji se od toho oprostíme.
Někdy mi něco nešlo. Cítila jsem, že to není k mému prospěchu, a přesto jsem se toho nedokázala zbavit.
A tak jsem si řekla “no a co, zvládnu to někdy příště“.
Když ego na něčem lpí, nechce to pustit. A my trpíme.
Trpíme proto, že cítíme, že to není naše, ale nejsme připraveni pro to udělat vše potřebné. Nechceme to pustit. A tak si to držíme, i když nás to nepovznáší, i když nám to není ku prospěchu. Bojíme se, co se stane, až to pustíme. Bojíme se té změny. Protože by to znamenalo jít někam, kde jsme ještě nebyli, jít někam, kde to neznáme.
Ve svém jádru je to strach. Bere na sebe jakoukoliv podobu, většinou nevidíme a nechápeme, že je to jen některý z našich strachů, který máme. A tak si ho držíme.
Mám strach…Vidíte? Máme ho. Propustit ho jde snadno a přece tak těžko. Snadno, protože se to může odehrát kdykoliv a rychle ale těžko, protože nejsme připraveni ho pustit. Svým způsobem si ho hýčkáme.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že čím zdravěji budou jíst, tím zdravější bude jejich tělo. Dělají vše, co mohou, jí podle nejnovějších trendů zdravé výživy, cvičí, a přesto onemocní.
To proto, že nehlídají své myšlenky.
Nevědí jak moc je důležlité své myšlenky hlídat a určovat, které si vpustíme dovnitř a které nikoliv.
Každá myšlenka je forma energie. Tato energie je neustále s námi, chodí s námi, spí s námi. Nemůžeme se jí zbavit. Energii nelze zničit, lze ji ale přetvořit.
Každá energie může být ku prospěchu, stejně tak může ublížit. Když se naučíme ji správně využívat, už nám nebude ubližovat. Proto je velmi důležité naučit se své myšlenky ovládat.
Ač to pro někoho může znít absurdně – každá myšlenka je důležitá. Každá naše myšlenka, kterou vyšleme, je tu. Je s námi. Přispívá do kolektivního myšlení.
Můžeme léčit. Sebe i planetu. Můžeme ubližovat. Sobě i planetě.
Vše je ve volbě. Každý den, v každý okamžik – volíme. Je na nás, pro co se rozhodneme.
—
Mějte krásný den plný příjemných myšlenek – pokud si tak přejete.
S láskou Jolana
www.nova-cesta.com
foto: zdroj morguefile.com