Když jsem byl malý, dělali si ze mne dospělí i starší děti legraci. Odvedli moji pozornost a něco mi vzali, zatímco jsem se díval někam jinam.
Vzpomínáte si na to, jak vám to někdo také provedl? Oni ten vtípek měli moc rádi, ale pro mne to bylo hluboce pokořující. Když se mi smáli, stál jsem tam a cítil se hloupý a směšný. Můj stud byl o to větší, poněvadž jsem byl mladší a starším lidem jsem důvěřoval. Ti na moji bolest vždy reagovali podobně: „Ty nerozumíš vtipům, že?“ Skrytě tak naznačovali, že pokud bych byl silný a dospělý, vtip by se mne býval nedotkl. Tak jsem se pokoušel „být dobrým společníkem“, hrát si a nerozčilovat se. Koneckonců jsem chtěl, aby mne přijímali a měli rádi. Avšak někde v nitru jsem cítil, že jsem sám sebe podvedl a nevěděl jsem proč. Poněvadž jsem věřil, že moje síla spočívá ve schopnosti to vše „unést“ a zranění necítit, učinil jsem rozhodnutí, že mne určitě musela zradit moje zvídavost a důvěra. Došel jsem k závěru, že reakce mého srdce je zodpovědná za to, že se cítím zraněný. Takže na vině nebylo bezcitné jednání ostatních, ale moje pocity. Nakonec jsem se zase o něco víc uzavřel a byl jsem podezřívavý a citlivější vůči jakémukoliv napadení.
Až mnohem později jsem si připustil, že má skutečná sebezrada spočívala v tom, že jsem se sám sebe nezastal a neřekl jsem ostatním, že nechci, aby se ke mně takto chovali.
B.Brown: Duše beze studu
zdroj:
