Před třemi tisíci lety to bylo vysloveno Buddhou. Tři tisíce let se drtivá většina z nás z tohoto moudra nepoučila. Kdy to tedy uděláme? Proč to nezavedeme do svého života? Očekávají jen vnitřně slabí lidé.
Vždyť očekávat znamená žít v představách a nebýt připraven na budoucí realitu. Jak můžete zvládat budoucí události, když na budoucnost nejste připraveni? Udělali byste snad důležitý písemný test, na který byste se 
nepřipravovali? Pochybuji. A být připraven na realitu, je těžší než napsat nějaký test. Přesto jsme tak pošetilí, že si neustále vytváříme očekávání a sníme nebo dokonce věříme, že něco bude tak jak jsme si vymysleli. Ano záměrně píšu, vymysleli, protože ač jsme dospělí lidé, neustále si něco vymýšlíme, jak chceme, aby to bylo nebo dopadlo. Naše společnost nás naučila, že všechno řídíme. Ovládáme. Manipulujeme. Ovládáme techniku, auta, děti, kamarády a kamarádky. Na všech úrovních života chceme všechno řídit. Hrajeme hru jako malé děti. To od nás dospělých není zrovna dospělé. A když to není po našem, když tuto hru prohráváme, jsme nešťastní, frustrovaní. Pak je celý náš život takový. Očekávání je to hnojivo, ze kterého velmi rychle roste rostlina zklamání, která vykvétá v celoživotní frustrace. Je to poupě, které vypadá krásně (naše představa očekávání), a po rozkvětu páchne jako zatuchlé ponožky (realita skutečnosti). To je očekávání. A přesto to zkoušíme neustále dokola, přes všechna naše zklamání. Jsme jako mouchy neustále narážející do rozsvícené lampy. Kdy to konečně pochopíme? Kolik ran do hlavy ještě musíme dostat? Pokud to člověk pochopí, naučí se neočekávat, jeho život rozkvete opravdovým štěstím. Pokud neočekáváte, pak události, které přijdou, jsou pro vás přijatelné, mnohdy příjemně překvapivé. Svět se pro vás stane barvitějším a krásnějším. Jelikož z vašeho úzkého chodníčku, po kterém jdete (díky očekávání), se najednou stane nekonečná pláň, po které můžete svobodně chodit. Stanete se obrovským přínosem všem, kolem sebe. Odlehčíte jim od vašeho břemena očekávání a vytváření napětí mezi vámi – ať to jsou vaše děti, rodiče, partneři, známí či společnost. Už na ně nebudete nakládat tíhu svého očekávání. Není těžké se to naučit, jen člověk musí pochopit mechanismy, které to způsobují…
Mějte všichni krásné pondělí,
Pavel
ĎAKUJEME:
Pavle, to přece není až tak jedndouchá rada jak píšeš :-), 🙁 …
Součástí očekávání je naděje na to, že věci dopadnou tak, jak čekáme a že to tak bude dobře. Kdo přestane takto očekávat, tomu se pak může stát naprosto cokoliv. A unést tu hrůzu z toho, že se ti kdykoliv může stát naprosto cokoliv, to není radostná cesta širou plání, to je něco poněkud jiného …
Naděje z toho, že se naplní naše očekávání by měla být něčím nahrazena. A to něco by mělo být tak spolehlivé, aby to dokázalo zastavit hrůzu z nekonečna a aby to pokud možno obstálo jako pravdivé.
Komu se to nepovede nahradit, ten určitě udělá lépe, když „očekává“ naplnění svých plánů, než aby se zbláznil.
Nežertuju a nekritizuju, Pavle, jen, že je to poněkud složitější, než jen se poučit. Dál za toto nevidím.
p.s. Marie, nová podoba tvého webu se mi ve firefoxu moc dobře nečte a nezobrazuje, můžeš-li, ještě na tom nějak zapracuj
Honzo,
mne to otvára rovnako cez Chrome ako aj cez Firefox, nijaká zmena .. ale ešte pracujeme na vzhľade 😉