Jsem osamělá matka. Vychovávám syna bez táty. Od samého začátku jsem věděla, že budu muset být opravdu zvláštní matkou, abych rozdupala na kusy nehezký stereotyp, že neúplná rodina rovná se rodina neúspěšná…
Na důvěře svého syna jsem pracovala hned od jeho narození. A dělám to dál. Protože vím, že i když si ji získávám roky, ztratit ji mohu během okamžiku.
Za téměř čtrnáct let mateřství jsem si sestavila základní zákony této důvěry.
1.Nikdy se synovi nesmějte.
Pro muže je ženin posměch vždycky traumatem. Posměch matky je velmi těžkým traumatem. A je jedno, jestli se mu smějete, protože si navlékl kalhotky předkem dozadu, nakreslil psa se třema nohama, nebo že vyznal lásku holce, co s ním sedí v lavici. Váš výsměch si bude pamatovat celý život!
A nikdy vám ho neodpustí.
2.Vždycky odpovídejte na jeho otázky.
A v jakémkoli věku. Žádné „zkrátka to tak je a dost“, žádné „na to jsi moc malý“. Vždycky odpovídejte na každou otázku. Když odpověď neznáte, řekněte mu to. Zjistěte ji a povězte mu jak to je později. Ostýcháte se? Dětská otázka vám nahnala červeň do tváří? Výborně, můžete si aspoň zanalyzovat další ze svých komplexů. Nic jiného než váš komplex to totiž není. Nevnášejte ho do psychiky svého dítěte. Řekněte, že vás otázka zaskočila a musíte si to rozmyslet. Požádejte o odklad odpovědi. Dítě vám ho obvykle rádo poskytne.
3. Při rozhodování žádejte syna o radu.
Neumíte si představit, jak snadno dokáže někdy dítě vyřešit váš „dospělý“ problém, s nímž jste se trápili mnoho let! Jakýkoli. Od „jaký by měl být náš budoucí byt“ po „proč se věčně s někým hádám“ nebo „co dělám špatně“. Chlapec se tak učí být mužem, být oporou a rozhodovat. A vy mu dáváte najevo svou důvěru a úctu.
4. Zapomeňte na větu „Vždyť jsem ti to říkala!“.
A to i když jste mu to opravdu říkala a on vás neposlechl – nechte si to pro sebe. Jednou provždy. Nemáte žádné právo s dítětem v čemkoli soupeřit. Ono „Vždyť jsem ti to říkala“ je výrazem soupeření, kdy matka se raduje z „vítězství“. Měla jste pravdu? Radujte se mlčky. On pochopí všechno sám.
5. Chvalte.
Buďte nadšená bez nějakých „jenom tadyhle to trošičku spravíme“. Je to zkrátk „ú-žas-né“!!! Vaše dítě všechno dělá úžasně! Až jednou vyroste, sám si všimne, že možná „jenom tadyhle se to trošičku spraví“.
6.Podpořte jakýkoli jeho sen.
«Chci být podmořským archeologem»— skvělé! Kupujte knížky na tohle téma. Dále «Chci být výtvarníkem». Taky skvělé! Shánějte patřičnou literaturu. Pak «Chci být inženýrem»… Už jste ten systém pochopili? Skvělé! Věřte, že doopravdy se rozhodne až někdy kolem dvacítky.
7.Když dítě pláče…
Znamená to, že se stalo neštěstí. Pro vás možná nicotné (ve školce mu místo krupicové vnutili ovesnou kaši), ale pro něj obrovské. Jakékoli neštěstí je pro dítě obrovské. Gigantické. Protože svět dítěte je příliš malý, než aby se v něm kaše jen tak rozplynula… Jestliže se tedy stalo neštěstí, musíte ho utěšit. Ať je mu kolik chce let. Musíte ho utěšit. To je dogma, to je zákon vašeho budoucího vzájemného porozumění: dítě nesmí plakat bez útěchy. NIKDY.
8. Nekažte, nedělejte mu přednášky.
Doufám, že tady snad komentář ani není třeba.
9. Buďte vždycky na jeho straně.
Nejen slovy. Také skutky. Nikdy nepřitakávejte učitelům, kteří si na něj stěžují, nikdy na něj nekřičte, navíc ještě „ve sboru“ s dalšími členy rodiny. Před lidmi MÁ VŽDYCKY PRAVDU ON. VÁŠ SYN JE VŽDYCKY V PRÁVU!!
Tehdy se vás možná nebude bát zeptat na to, co zůstalo skryto a jak je to doopravdy. Protože bude vědět, že na něj nezačnete řvát: „Ještě se ptej!!!“ nebo „Že se nestydíš!“Protože vám bude důvěřovat. Jinými slovy, bude si vámi jist. To je sen každé matky. Dosažitelný.
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/devet-pravidel-pro-maminky-malych-kluku/
