Mnoho let jsem přednášel sexuologii studentům medicíny Státní louisianské university v New Orleans. V posluchárně, obklopen stovkami téměř hotových lékařů, jsem požádal o dva dobrovolníky k „demonstraci doteků“. Jednomu z nich jsem řekl, aby vzal druhého za ruku a hladil mu ji.
Ten, kdo hladil, začínal vždycky spěšně a odtažitě jezdit dlaní po ruce toho druhého, mechanicky, monotónními pohyby. Často jsem vybízel: „Snažte se hladit pomaleji“. Obvyklá odpověď zněla: „Já se snažím“.
A vykonavatel mého povelu se usilovně snažil nějak sklouznout svojí rukou po ruce svého pomocníka. Někdy se přece jen našel někdo, kdo pohyby dělal dostatečně pomalu, aby si stačil vůbec uvědomit toho druhého. Asi se dovtípíte, co se v tu chvíli stalo: okamžitě se pustili. Potom jsme posuzovali, co se stalo, hodnotili jsme podobnost mezi doteky milujících se osob a doteky pacientů. V tu chvíli posluchači vždycky začali omlouvat tento nedostatek kontaktu.
Nikdy nezapomenu na případ, kdy jsem k této demonstraci vybral o něco zralejšího muže, který na lékařskou fakultu nešel hned po střední škole. Byl jsem doslova ohromen, když jsem viděl, jak procítěně, pomalu a soustředěně se dotýká svého kolegy. Ten se kroutil rozpaky. Prohlásil jsem, že za deset let jsem neviděl nikoho, kdo by se tak dotýkal partnera. „Potřebuju do dlaně soustředit veškerou svou vůli, abych to dokázal“, odpověděl mi tenkrát ten student a dál hladil kolegovu ruku.
O několik dní později mě dohonil na chodbě.
«Vzpomínáte si na mě? Dělal jsem tu demonstraci».
«Jestli si vzpomínám? Nikdy na vás nezapomenu!»
«Chtěl jsem vám říct, co se mi potom doma přihodilo … Začal jsem přemýšlet nad svým pětiletým synem. Víte, on si vždycky stěžuje, že jsem na něj zlý, že když si na něco hrajem, moc ho mačkám a jeho to bolí. Při té vaší demonstraci jsem pochopil, že se ho dotýkám tak necitlivě proto, že ve skutečnosti se bojím ho ucítit, chápete? Bál jsem se být pozorný, něžný, že by z něj byl nějaký měkota. Teď jsem si ale uvědomil, že tenhle strach jsem si na něm vylíval. Vždycky byl jako utržený ze řetězu, bylo těžké ho přimět, aby něco dělal, dokonce má diagnostikovánu hyperaktivitu. Po té demonstraci jsem zkusil dotknout se ho doopravdy, jako svého synáčka… abych ho cítil, víte? Vůbec jsme s manželkou nemohli věřit, co se stalo, je úplně jiný, je z něho tiché dítě, jako by někdo z něho sejmul nějaký náboj… Chtěl jsem vám poděkovat“.
Chvíli jsme oba mlčeli. Dívali jsme se jeden na druhého. Nakonec jsem se zeptal: „Nenamítáte nic proti tomu, abych o vás a vašem synovi napsal?“
«Proč? Myslíte, že je to něco zvláštního?»
«Ano, je v tom veliká krása! Myslím, že vaše zkušenost může pomoci mnoha lidem.»
Úryvek z knihy Davida Schnarche „Vášnivé manželství“ („Passionate Marriage»).
