O procesu truchlení toho většina z nás ví jen velmi málo. Nikdo nás neučí, jak máme truchlit; učíme se, jak přežít. To je však velmi nešťastné, neboť podle mého názoru se neustále nacházíme v určitém stavu truchlení, který prožíváme po nějaké ztrátě. A různé ztráty zcela neodmyslitelně patří k našemu životu.
Mohou sahat od traumatických ztrát až k naprostým maličkostem. Prožíváme je, když ztratíme někoho blízkého v důsledku jeho úmrtí nebo rozvodu, anebo když přijdeme o práci či zažijeme nějaký neúspěch v pracovní oblasti. A stejně tak utrpíme ztrátu, když onemocníme nebo se zraníme, anebo když přijdeme o svůj majetek při požáru nebo při povodni. Zničující formou ztráty je zpřetrhání důvěry v důsledku něčí zrady. Následkem studu může být také zraněno naše sebevědomí. Ztrátu můžeme pociťovat dokonce i tehdy, když zmeškáme nějaký telefonický hovor anebo když řekneme něco, kvůli čemu se cítíme hloupě nebo směšně.
Kdykoli prožíváte panickou hrůzu nebo strach, velmi pravděpodobně prožíváte nějakou ztrátu, neboť panická hrůza je první fází truchlení. Právě prostřednictvím této paniky přestanete popírat své pocity a dáte si svobodu procítit svůj strach. Když máte strach, snažíte se jej ovládnout, čímž začíná druhá fáze truchlení, která bývá označována jako fáze smlouvání. Snažíte se uzavřít dohodu s tím, co se bojíte, že jste ztratili. Pokud například ležíte v nemocnici po automobilové nehodě, při níž jste málem přišli o život, můžete smlouvat s Bohem a slibovat mu, že už nikdy nebudete řídit rychle, jen když vás nechá naživu.
Jako děti smlouváme tehdy, když slibujeme rodičům, že budeme hodní, tiší či takoví, jací chtějí, jen když nám znovu neublíží. Smlouvali jsme také, když jsme slibovali Bohu, že budeme hodní, pokud zařídí, že naši rodiče přestanou pít. Někdy je toto naše smlouvání iracionální, jindy má své rozumové opodstatnění. Když však nezafunguje – když naši rodiče nepřestanou pít i přesto, že jsme byli vzorným dítětem – pak dostaneme vztek. Musíme své ztrátě čelit tváří v tvář.
Hněv je třetí fází truchlení. Většina z nás se poté, co jsme přestali svou ztrátu popírat, pohybuje někde mezi těmito prvními třemi fázemi truchlení. Cítíme panickou hrůzu a hněv a poté se snažíme smlouvat či získat nad situací kontrolu. Postupem času vyčerpáme své síly a zhroutíme se do beznaděje, která je čtvrtou fází truchlení. Právě přes „tunel“ našeho zoufalství můžeme dospět k přijetí a rozřešení dané situace. Přijetí naší ztráty je pátou a poslední fází procesu truchlení. Možná budeme vždy pociťovat určitý smutek nad tím, co jsme ztratili, ale náš život bude moci pokračovat i přes tuto utrpěnou ztrátu.
Když začnete pracovat se svými vnitřními dětmi a budete jim pomáhat se uzdravit, budou tyto vaše vnitřní děti procházet právě uvedeným procesem truchlení. Budou pociťovat hluboký zármutek v reakci na původní ztrátu v podobě nenaplněných potřeb a nedostatečné rodičovské péče. Budou prožívat smutek, když budou zprošťovat své rodiče či pečovatele zodpovědnosti za naplnění jejich potřeb a tím si vytvářet spojenectví s vámi, kteří se stanete jejich hlavním zdrojem podpory. Budou prožívat velkou bolest a žal, když budete překonávat limity, omezení a schopnosti vašich rodičů, a budou také velmi smutné, když budete rozpouštět bolest mnoha předchozích generací, kterou jste od nich zdědili.
Zde je jeden příklad toho, jak probíhá proces truchlení u vašeho vnitřního dítěte. Pokud jste jako dítě nebyli schopni zvládnout svou panickou hrůzu, snažili jste se smlouvat a uzavřít dohodu ohledně této své ztráty. Snažili jste se být hodným a vzorným dítětem, aby váš tatínek nepil. Snažili jste se udržovat váš dům úzkostně čistý anebo dostávat samé dobré známky, aby vaše maminka nebyla tak smutná. Tyto pokusy smlouvat s vaší situací vedly k pocitům studu, neboť nic z toho, co jste zkoušeli, nikdy nepomohlo. Tato situace byla zcela mimo vaši kontrolu, vy jste si to však tehdy neuvědomovali. Stále znovu jste se proto snažili tuto situaci zlepšit. Tyto pokusy smlouvat s vaší bolestí vám poskytly falešný pocit útěchy a zdálo se, že od vás udržovaly v bezpečné vzdálenosti i pocity panické hrůzy.
Uvedené vzorce prakticky vždy nacházíme u kořenů spoluzávislého chování. Posedlost smlouváním s druhými a snaha kontrolovat jejich chování odvádí naši pozornost od našeho vlastního strachu, že nás tito lidé opustí. Když jsme byli dětmi, pomáhal nám tento vzorec chování přežít, neboť kdybychom museli přímo čelit realitě a situaci, ve které jsme se tehdy nacházeli, tak by to pro nás bylo zcela zdrcující. Snaha ovládat chování našich rodičů (či těch, kdo o nás pečovali) byla jedinou cestou k tomu, jak jsme mohli zůstat v bezpečí.
* * *
– z knihy Uzdravte své vnitřní dítě, Cathryn L. Taylor
