Buddha popsal tři druhy lenosti. První je ta, kterou všichni známe.. Když se nám nechce nic dělat, když si dovolíme být v posteli o něco déle, místo abychom vstali a pustili se do práce. Druhá lenost je leností nesprávného cítění sebe sama – lenost myslet. „Nedokážu nic udělat. Jiní meditují, pracují, vylepšují své vědomí, jsou laskaví a štědří, ale já jsem na všechno moc hloupý“. Nebo: „Jsem moc naštvaný“, „Nikdy v životě nic nedokážu“, „Mě se nic nepodaří, nemá to ani cenu zkoušet“. To všechno je lenost.
Třetím druhem lenosti je ustavičná zaneprázdněnost světskými věcmi. Vždycky se najde nějaká možnost zaplnit časové vakuum a udržovat se v činnosti. Přičemž všechny ty činnosti lze v zásadě pokládat za dobré. Obvykle je to však jen způsob, jak se vyhnout setkání se sebou samým. Když jsem po dlouhém ústraní a meditaci vyšla z jeskyně, kam jsem se kvůli tomu uchýlila, lidé se mě ptali: „Nebyl to nějaký útěk?“ Odpovídala jsem: „Útěk před čím? Nebyly tam ani noviny, ani rádio, ani televize. Neměla jsem tam s kým mluvit. Kdyby se něco přihodilo, neměla jsem ani telefon… Zůstala jsem tváří v tvář té, kterou jsem byla a s tou, jíž jsem nebyla nikdy. Utéct nebylo kam. Před sebou člověk neuteče“.
Náš život je obvykle tak přeplněn a jsme natolik zaměstnáni, že jen obtížně nacházíme alespoň chviličku, abychom pobyli s tím, kým jsme. A to je útěk. Jedna z mých tet má ustavičně puštěné rádio nebo televizi. Nedokáže být v tichu. Ticho ji zneklidňuje. Hluk pozadí nás provází celý život. Mnozí z nás se také bojí ticha. Vnějšího i vnitřního. Když k nám nic nepřichází zvnějšku, začínáme si vytvářet svůj vnitřní hluk, úvahy a názory, hodnocení toho, co se stalo včera nebo kdysi v dětství. Fantazírujeme, sníme, děláme plány, smutníme nebo máme strach. Ticho žádné. Náš hlučný vnější svět je prostým podrazem hluku vnitřního: naší ustavičné zaneprázdněnosti, děláním čehokoli.
Nedávno jsem se setkala s jedním fantastickým australským mnichem, který se natolik intenzivně věnoval své dharmové činnosti, že se v rámci toho změnil ve skutečného workoholika. Vstával ve tři ráno. Nakonec prostě odpadl. Veškerý systém jeho činnosti se rozpadl na prach a žádné nebyl více schopen.
Jeho osobnost byla spojena výhradně s činností. S jeho činností. S jedinou činností. A ta vyhlížela velmi ušlechtile. Dělal doopravdy samé užitečné věci. Měl úctu mnoha lidí, držel se poučení svého duchovního učitele, ale když pak prostě už nemohl cokoli dělat, kým se vlastně stal? Musel projít tou nejkrutější krizí, neboť se opravdu silně ztotožňoval s tím, co dělá a čeho může v rámci toho dosáhnout. Dnes není schopen dělat vůbec nic a je silně závislý na jiných. Řekla jsem mu tedy: „Jaká nádherná, podivuhodná příležitost! Teď, když nic nemusíte dělat, můžete prostě být!“ Odpověděl, že k tomu se pokoušel dojít, jenomže nic nedělat ho děsilo, strašila ho sama možnost být tím, kým je, a ne tím, co dělá.
A to je ten klíčový moment. My sami si naplňujeme život činností. Může být opravdu ušlechtilá a prospěšná, ale je třeba velké opatrnosti, aby se nám nestala útěkem. Nemluvím tu o tom, že není dobré dělat prospěšné a užitečné věci. Chci jen říci, že tam, kde je nádech, musí být také výdech. Potřebujeme jak činnost, tak přemítání. Meditaci. Potřebujeme být sami se sebou, se svojí klidnou myslí.
Tenzin Palmo „Into the Hearth of Life“
