Vzpomínáte na to, když jste byli dětmi? Věci jste prostě dělali. Nikdy jste si sami pro sebe neříkali: „Jaká je relativní hodnota toho, když se naučím baseball oproti fotbalu?“ Prostě jste běhali po hřišti a hráli jste baseball a fotbal. Stavěli jste hrady z písku, hráli na babu, dávali jste hloupé otázky, hledali jste brouky, hrabali se v trávě a předstírali, že jste příšera z kanálu.
Nikdo vám neříkal, abyste to dělali. Prostě jste to dělali. Vedla vás pouze vaše zvědavost a vzrušení.
A krásné na tom bylo, že pokud jste nesnášeli baseball, prostě jste ho přestali hrát. Necítili jste žádnou vinu. Nedohadovali jste se a nedebatovali. Prostě jste ho buď měli rádi, nebo ne.
A když vás bavilo hledat brouky, prostě jste je hledali. Nezabývali jste se žádnou druhotnou analýzou ve stylu: „Je vlastně hledání brouků to, čemu bych měl věnovat jako dítě čas? Nikdo další nechce hledat brouky, znamená to, že je se mnou něco špatně? Jak hledání brouků ovlivní moje budoucí vyhlídky?“
Neexistovaly žádné hovadiny. Když se vám něco líbilo, prostě jste to dělali.
Dnes jsem dostal cca 11 504. letošní e-mail od osoby, která tvrdila, že neví, co dělat se svým životem. A jako všichni ostatní i tahle osoba se mě zeptala, jestli náhodou nemám nápad, co by mohla dělat, kde by měla začít nebo kde „najít svou vášeň“.
A samozřejmě jsem neodpověděl. Proč? Protože sakra nevím. Když nevíte, co se sebou, proč by to měl vědět nějaký blbec s webem? Jsem spisovatel, ne věštec.
Daleko důležitější ale je, co chci těmto lidem říct: to je celé – „nevědět“ je sakra všechno. Život je celý o tom nevědět, a stejně něco udělat. Celý život je takový. Celý. A nebude to jednodušší jenom proto, že zjistíte, že milujete svou práci jako čistič septiků nebo jste ulovili úžasnou práci jako scenárista indie filmů.
Velká spousta takových lidí si stěžuje, že potřebuje „najít svou vášeň“.
To je blbost. Svou vášeň už jste našli, jenom ji ignorujete. Teď vážně, jste vzhůru 16 hodin denně, tak co do háje děláte se svým časem? Něco zřejmě děláte. O něčem mluvíte. Existuje nějaké téma, činnost nebo myšlenka, které zabírají velké množství vašeho volného času, vašich rozhovorů nebo hledání na webu. Zabírají ten čas, aniž byste je vědomě sledovali nebo hledali.
áte to přesně před sebou, jen se tomu vyhýbáte. Vyhýbáte se tomu, ať už z jakéhokoliv důvodu. Říkáte si: „Dobře, jo, mám rád komiksy, ale to se nepočítá. Nemůžu vydělávat na komiksech.“
Běžte do háje! Už jste to alespoň někdy zkusili?
Problém není nedostatek vášně pro něco. Problém je produktivita. Problém je vnímání. Problém je přijetí.
Problém je tohle: „Jo ale tohle není reálná možnost.“ Nebo: „Máma a táta by mě zabili, kdybych se o to pokusil. Říkají, abych byl doktor.“ Nebo: „To je šílenost, nemůžeš si koupit BMW za peníze, které si za to vyděláš.“
Problém není vášeň. Nikdy to není vášeň.
Jsou to priority.
A potom, kdo říká, že si musíte vydělávat tím, co máte rádi? Odkdy si všichni myslí, že sakra musí milovat každou vteřinu své práce? Vážně, co je tak špatného na tom, dělat normální práci s lidmi, co jsou v pohodě a pak se věnovat své vášni bokem ve volném čase? Obrátil se svět vzhůru nohama nebo to pro lidi není úplně nový nápad?
Hele, tady je další studená sprcha: každá práce člověka někdy štve. Neexistuje nic jako nějaká aktivita, pro kterou se nadchnete, a už vás nikdy neomrzí, nikdy kvůli ní nebudete vystresovaní nebo si na ni nikdy nebudete stěžovat. Prostě neexistuje. Já mám práci svých snů (což se mimochodem stalo náhodou. Ani za milion let jsem tohle nikdy neplánoval, jako dítě na hřišti jsem prostě šel a zkusil to) a stejně 30% z toho nesnáším. Někdy i víc.
Znova opakuju, že tohle je prostě život.
Problém je, znovu, očekávání. Jestli si myslíte, že budete pracovat 70 hodin týdně, spát ve své kanceláři jako Steve Jobs a milovat každou vteřinu, tak jste se dívali na moc hloupých filmů. Jestli si myslíte, že každé ráno vstanete a začnete v pyžamu tancovat, protože máte jít do práce, tak jste vypili hodně Kool-Aidu. Život takhle nefunguje. Není to reálné. Existuje věc, kterou většina z nás potřebuje, a říká se jí rovnováha.
Mám kamaráda, který se poslední tři roky snaží vybudovat online business, kde prodává všechno možné. Nefunguje to. A tím, že to nefunguje myslím, že to ještě ani pořádně nerozjel. Přes léta „práce“ a povídání o tom, jak udělá tohle nebo tamto, přitom ve skutečnosti nikdy nic neudělá.
Nikdy ale nezaváhá, když za ním přijde jeden z jeho bývalých spolupracovníků s prací týkající se vytvoření nového loga nebo designu reklamního materiálu pro nějakou akci. Do háje vždyť je z toho radostí celý bez sebe.
A dělá to skvěle! Ztratí pojem o čase tak, že zůstane vzhůru do čtyř do rána a baví ho každá vteřina.
Ale o dva dny později je to staré známé: „Člověče, nevím, co bych měl dělat.“
Potkávám tolik lidí jako on. On nepotřebuje najít svou vášeň. Vášeň si ho už našla. On ji ale ignoruje. Odmítá uvěřit tomu, že je realizovatelná. Prostě se bojí to pořádně zkusit.
Je to, jako když malý vědátor přijde na hřiště a začne říkat: „Dobře, brouci jsou fakt hustý, ale hráči NFL vydělávají víc, takže bych se měl donutit hrát každý den fotbal.“ Pak přijde domů a bude si stěžovat, že nemá rád školní přestávky.
A to je hloupost. Každý má rád přestávky. Problém je, že si jen tak vybere se omezovat na základě nějakého hloupého nápadu o úspěchu, který se mu dostal do hlavy, a toho, co by měl dělat.
Další e-maily, které pořád dostávám, jsou od lidí, kteří chtějí poradit, jak se stát spisovatelem.
A moje odpověď je stejná: Vůbec sakra nevím.
Jako dítě jsem pro zábavu psával krátké příběhy u sebe v pokoji. Jako teenager jsem psával hudební recenze a eseje o kapelách, které jsem měl rád a nikomu jsem je neukazoval. Jak se rozšířil internet, trávil jsem celé dlouhé hodiny na fórech psaním mnohastránkových příspěvků na přihlouplá témata – od kytarových snímačů po příčiny války v Iráku.
Nikdy jsem nepřemýšlel o psaní jako o potenciální kariéře. Nikdy jsem to nepovažoval za koníčka nebo vášeň. Pro mě byly vášní věci, o kterých jsem psal: hudba, politika a filozofie. Psal jsem jen proto, že jsem na to měl chuť.
A když jsem měl hledat kariéru, kterou bych si zamiloval, nemusel jsem hledat daleko. Vlastně jsem nemusel hledat vůbec. Určitým způsobem si mě vybrala. Už tam byla. Bylo to něco, co jsem dělal každý den od svého dětství, aniž bych o tom přemýšlel.
Tady je totiž další bod, který by mohl pár lidí naštvat: Když musíte svou vášeň hledat, ta daná věc vaší vášní pravděpodobně vůbec nebude.
Pokud vaší vášní něco je, bude to už patřit do vašeho života natolik, až vás budou muset ostatní upozorňovat, že to není normální a že ostatní takoví nejsou.
Nikdy mi nepřišlo, že psaní příspěvků o 2000 slovech na fóra není něco, co by bavilo i ostatní. Mému kamarádovi nikdy nepřišlo, že navrhnout logo je něco, co většině lidí nepřipadá lehké ani zábavné. Pro něj je to tak přirozené, že si ani nedokáže představit, že by to bylo jinak. A proto je to nejspíš něco, co by měl vážně dělat.
Dítě nepřijde na hřiště a neřekne si: „Jak najdu zábavu?“. Ono prostě jde a baví se.
Pokud musíte hledat, co vás v životě baví, pak si nebudete užívat nic.
A pravdou je, že si už něco užíváte. Užíváte si spoustu věcí. Jenom si vybíráte, že je budete ignorovat.
[Původní článek „Screw Finding Your Passion“ napsal Mark Manson. Original English text „Screw Finding Your Passion“ written by Mark Manson.]
Z anglického originálu „Screw Finding Your Passion“ přeložila Zlata Straková.
ZDROJ:
