Psychologické opěrné body má každý člověk. Do určité míry tvoří smysl jeho života. Lidské vědomí se o ně opírá při výběru chování ve společnosti. S jejich oporou člověk plánuje svoji budoucnost, vytváří svůj nový osud. Na nich závisí, v jakém stavu žije, jestli se raduje, je smutný nebo se mu vůbec nechce žít.
Co to jsou opěrné body
Jak vlastně vypadají, ty opěrné body? Mohou mít různou formu – může to být byt, práce, konkrétní člověk, zvíře, jídlo, alkohol a mnoho jiných věcí.
Práce
Vezměme například práci. Pro někoho je práce prostě místem, kde vydělává peníze a ničím víc. Nepřikládá jí žádný důležitý význam, prostě tam chodí a dost. Pokud ji musí opustit, nijak zvlášť ho to nezarmoutí. Najde si jinou. V takovém případě práce není psychologickým opěrným bodem. Tím se stává teprve v tom případě, jestliže s ní člověk spojil svůj život, svůj osud. Pro něj se pak práce stává životem nebo minimálně jeho velmi důležitou součástí. V případě propuštění ztrácí smysl života a může se propadnout do hluboké deprese. Jsou lidé, kteří se vzpamatují a začnou znovu jinde. Jsou však takoví, kteří už žijí pouze vzpomínkami na minulý život.
Variantou je úspěšný podnikatel, který se do svého podnikání vložil cele a beze zbytku. Nějaký čas se mu daří, prosperuje a pociťuje uspokojení. Co se však stane, jestliže se mu dařit přestane? Také v tomto případě bylo podnikání, tedy práce, psychologickým opěrným bodem. I zde hrozí deprese a ztráta životního smyslu. Různí lidé jsou vybaveni různou mírou vůle. Někomu stačí týden, aby se sebral, načež začne nanovo. Jiný se může naprosto zhroutit.
Člověk jako opěrný bod
Také osoba může být opěrným bodem. Může to být dítě pro rodiče, manžel pro svoji ženu a naopak. Kterýkoli blízký, drahý člověk se někomu může stát psychologickým opěrným bodem. Jak se to pozná? Velmi snadno. Pokud více žijete životem dotyčného než svým vlastním, je pro vás opěrným bodem. Jestliže jeho ztráta nebo dlouhé odloučení jsou pro vás katastrofou, platí totéž. Na první pohled na tom nic není – co strašného by mělo být na tom, že rodiče žijí pro svého syna nebo žena jen pro manžela? Vždyť to snad je dobře, řekne možná někdo. Jenomže to musí mít nějaké meze. Musí to mít rozumnou míru. Jestliže syn nekýchne, aniž by obdržel hrst tabletek a velký balík kapesníků, pokud se nemůže oblékat, jak se mu líbí, jestliže ho ustavičně dozorují z pocitu své velké lásky a starosti o něj, budí taková láska a taková starost někdy hrůzu a touhu uprchnout před nimi někam hodně daleko. V tomto konkrétním případě tři lidé nežijí svůj život – ten, o koho je tak pečováno a ti, kdo se o něj tolik starají.
V podobných případech se přímo nabízí otázka k těm, kdo vyvíjejí takovou přehnanou péči: vy nemáte na práci nic jiného, než se starat, přesněji řečeno než stále otravovat svého drahouška? Proč se domníváte, že víte líp než on, co potřebuje, co chce? Má přece svůj názor, svá přání! Proč se domníváte, že někdo, kdo je vám tak drahý, má žít ve vězení vašich přání a vašich názorů? Žijte svůj život a jeho nechte žít ten svůj!
Pro lidi, kteří se přehnaně starají o někoho ze svých blízkých, je vlastní život prázdné místo. Není pro ně důležitý, vlastně ho nepotřebují, proto jím tak plýtvají. Ale co když o toho opečovávaného navždy přijdou? Nemusí jít zrovna o úmrtí, stačí, aby dotyčný řekl, že už toho má dost, už si nadále podobnou „péči“ nepřeje a dost. A víc už nedovolí, aby se mu pletli do života. Neboli je zbaví jejich opěrného bodu. Co nastane? Co bude s tím, kdo byl zbaven toho nejdůležitějšího ve svém životě, objektu své péče, svého zájmu, svého životního smyslu? Každý, kdo je zbaven psychologického opěrného bodu, se na určitou dobu stává jakýmsi psychickým invalidou, připadá si zcela k ničemu, jako břemeno, jako přítěž pro sebe sama i všechny kolem.
Opěrné body jsou to nejdůležitější v lidském životě, opírá se o ně lidské vědomí, poskytují člověku iluzi potřebnosti a důležitosti vlastního života. Bez nich nevidí v životě žádný smysl, bez opěrných bodů svůj život nežije, ale přežívá.
Na první pohled jsou tedy potřebné, dokonce nevyhnutelně nutné, avšak v určitý moment se opěrné body stávají člověku psychickým peklem. A to úplně všechny. Všechny opěrné body se dříve nebo později stanou peklem. Opěrný bod je rozumem uměle vytvořená iluze důležitosti nějakého objektu, člověka či události. Pro všechny ostatní je takový opěrný bod ničím, představuje nic neznamenající hru představivosti.
Opěrný bod bychom zrovna tak mohli nazvat modlou k uctívání. Vědomí samo si stvoří takovou modlu, idol, který zbožní, uctívá ho a modlí se k němu. Obvykle člověk mívá psychologických opěrných bodů více, ne však mnoho. Stává se, že má jenom jeden. Platí, že čím méně jich je, tím větší důležitost pro člověka mají a tím větší je zhouba následující po jejich ztrátě.
Ve skutečnosti je opěrný bod omezením vědomí. Představuje zarytou pozornost jednomu jedinému aspektu a ignorování všeho ostatního světa. Teprve správné pochopení této otázky a deblokace vnímání otevírá člověku možnost vnímat barevnost a pestrost světa kolem. Dostává darem celý svět plný radosti a štěstí, celý rozsáhlý prostor, ze kterého když něco jednotlivého zmizí, nezpůsobí to žádnou hlubokou ztrátu ani bolest.
Milovat své blízké je třeba a je to velmi důležité, nesmí se to však stát svého druhu fanatismem.
Láska má být darem!
Prvním a nejdůležitějším opěrným bodem má pro člověka být on sám – a to rovněž bez idealizování a fanatismu. Všichni bychom měli chápat, že v životě máme jenom sami sebe, od počátku až do konce, až do toho úplně posledního okamžiku. Vše ostatní máme v životě jen a jen dočasně, včetně svých blízkých, o práci, bytu, autě a dalších obecně uznávaných hodnotách ani nemluvě. Nemá tedy smysl svazovat s nimi důležitost celého svého života.
Člověk, který si uvědomí svoji hodnotu, svou důležitost a význam pro sebe sama, už nebude ostatní osočovat, že ho nemají rádi, že mu věnují málo pozornosti nebo nějakým jiným způsobem neuspokojují jeho ego. Už to nepotřebuje, protože duchovně dospěl a pochopil, že pokud svou vnitřní prázdnotu nezaplní sám, nedokáže to za něj udělat nikdo jiný na celém světě. Bude svobodný a natolik šťastný, nakolik mu to umožní jeho osud.
