KDO VE SKUTEČNOSTI JSME

Je to projekce mysli. Je to projekce myšlení, které říká, jací jsme, jak reagujeme, jak se chováme, jak nás někdo vnímá. A jako každá projekce je jen odrazem něčeho, co tuto projekci vnímá, je si jí vědomo – naše skutečné JÁ, naše vědomí. Bez vědomí projekce by tato zkušenost nebyla přímou zkušeností a současně projekce není to, co si myslíme, že jsme.

Mysl se neustále potřebuje zaměřovat na něco, co jí učiní šťastnou, co naplní její očekávání a nudu. Kráčí od jedné fantazie k další fantazii – zase něco řešit, zase něco probírat, co bych tak ještě potřeboval/a odblokovat, tady jeden objekt mého vnějšího zájmu onehdy říkal, že jsem zablokovaný/zablokovaná   to bych asi měl/a nějak pořešit, hlavně žádné ticho, zůstat v otevřenosti a nechat to BÝT. Hlavně žádný klid a ticho, chceme euforii a štěstí. Chceme objekty, chceme hodnocení objektů, protože se toužíme poznat, chceme vědět, kdo ve skutečnosti jsme a myslíme si, že to zjistíme skrze okolní svět. Jestliže na mě právě někdo zareagoval s obdivem, to asi budu obdivuhodný tvor? Jestliže na mě zareagoval, že jsem špatný/špatná, to asi bude špatný jedinec už od kosti?

Pojďme se naladit a vnímat podstatu věci, čím se odlišuje PROJEKCE mysli od VĚDOMÍ

1. Žádný vnější objekt (člověk, vztah, okolnost, práce…) neprodukuje štěstí, jinak bychom u něj sosali napořád. Rozhodně pokud by někdo ve světě poznal, že je to objekt štěstí a rozneslo by se to po sociálních sítích, už je tam celý svět připojený.

2. Žádný vnější objekt nám nemůže sdělit KDO VE SKUTEČNOSTI JSME. To je naše práce to prozřít. To je smysl naší existence zde. Uvědomit si to. Nedám vám návod, dám vám prožitek. Poznání se prožívá.

3. Otázka JAK je odbočka směrem k nekonečnému přemýšlení, výhybka od prožitku, který se dá nabídnout otevřenosti a plné odevzdanosti. Jakmile začnete přemýšlet JAK, jste mimo proud. Jste v budoucím čase. Vědomí je přítomné. Vždy přítomné, jste vědomí, nemusíte to hledat.

4. Otázka PROČ je odbočka k minulosti. Zapomeňte na příčiny. Osobní příběhy, co se nabalují a komplikují jednoduchost. Přítomnost je jednoduchá. V meditaci také vidím příběhy, pomáhají mi k zvědomění, ale nechytám se do nich a jakmile poslouží svému účelu, pouštím se jich. Je to jen příběh. Proč není důležité. Zůstaň plně jen v prožitku toho, co je, nabídni se otevřenosti i když máš strach. Nehledej proč ten strach máš, jen ho přijmi.

Má smysl tomu stále věřit, stále se chytat do sítí myšlenek, domněnek, projekcí? Má smysl hledat návod JAK? když vám to nikdo nemůže sdělit? Není to ani venku, je to něco, co je stále s vámi a stačí jen do toho proniknout – uvědomit si to?

„Řeknu-li JÁ TRPÍM, tak namísto toho, abych nabýval dalších aktivit, stavů mysli a vztahů, mám zkoumat, co je to já, které trpí? Vědomí je jako otevřená obrazovka, nemusí se ničemu, co se odehrává ve filmu bránit, netrpí s hrdiny filmu. Je jen otevřeným prostorem, kde se odehrává film. Může to JÁ být poškozeno, zraněno, odmítnuto? NE. Můžete se vydat každé zkušenosti vstříc, mít rodinu, práci, jakoukoli zkušenost… protože prohlédnutím tohoto JÁ, už nemusíte zůstávat ve vysoké věži chráněni před vším – odděleností, útokem zvenčí, neláskou, nepřijetím, stačí být jen otevřeným prostorem, který se nemusí před ničím chránit, stačí jen když JSTE – otevřeným prostorem, kde se odehrává jakékoli drama, tanec, boj….“
Rupert Spira

Je jasné, proč jsme tak dlouho zůstávali v pasti myšlení, protože jsme pořád zaměřovali pozornost na to, jak nás vnímají ty objekty, které nás podle naší mysli, mohou jedině učinit šťastnými. A věřili jsme tomu!

Objektem míním třeba maminku, nebo tatínka, nebo nějakého muže, či ženu – vztah, sex, peníze, práce. Pořád se zaměřujeme na tyto objekty a samozřejmě, protože NENÍ MOŽNÉ, aby nás učinil jakýkoli objekt šťastnými, tak dříve či později trpíme….. trpíme pro ztrátu, trpíme pro odmítnutí, pro slovo, pro nedostatek….

A protože utrpení (mysli – celé se to odehrává v projekci vědomí) je nezbytné proto, abychom se přiblížili k sobě – k vědomí vlastní nekonečné lásky a světla, k tomu, kdo skutečně jsme, jinak si na nějaké vědomí ani nevzpomeneme 😀 ( kdo by se taky modlil, chtěl poznat sám sebe, když má právě objekt nějakého svého smyšleného štěstí 😀, tak to ještě žijeme.

A dokud si nebudeme vědomi toho, že nás toto nemůže učinit nikdy šťastnými, tak v tom jedeme neustále dál a dál… pořád hledáme ty naše objekty. A velice ráda otevřeně a pravdivě přiznávám, že jsem tomu taky věřila dlouho, protože přeci moje „reálná“ zkušenost mi říkala, že když jsem byla zamilovaná do tohoto muže, byla jsem táááák šťastná, a když jsem měla to dokonalé funkční tělo, tak jsem byla tááááák spokojená…. ale ono prd velebnosti.

Ono to ve skutečnosti bylo po celou tu dobu prchavých okamžiků ŠTASTNÝCH STAVŮ MYSLI jen moje vědomí uspokojení, vědomí naplnění a vědomí štěstí… bylo to to něco, co si toho bylo vědomo…. mé skutečné JÁ… to bylo tím, co si uvědomovalo toho naplnění, NIKOLI TEN OBJEKT, o kterém jsem si celý život myslela, že to „štěstí“ způsobuje. Proto jsem to hledala venku, neboť jsem uvěřila přímé zkušenosti reality, která mi říkala… ale podívej se, to jsi byla skutečně šťastná, naplněná, živoucí a žila jsi naplno. Jak ti bylo, když tě maminka jednou pochválila a táta vzal na výlet, dostala jsi první polibek… To muselo být o tom objektu štěstí, takže když přijde a znovu mě naplní…. tak…. 😀 Jenže po celou tu dobu, jsem to byla JÁ, kdo si byl vědom naplnění. Kdo byl tím naplněným klidem, povznášejícím tichem vědomým si své nádhery a velikosti. Záblek vědomí. Ten, kdo miluje, nebojuje, otevírá se zkušenosti, neboť VÍ, že zraněn být nemůže.

Není to o víře, je to o hlubokém vědomí, že žádný objekt, žádný muž, žena, přátelé, žádná pochvala rodičů, obdiv publika, materiální bezpečí, odblokování, vyléčení nemoci toto nepřinese… óó jak hluboce jsem si teď vědoma sama sebe, svého naplnění a uspokojení. Zkušenost mysli hovoří, že to štěstí a naplnění a klid bylo díky objektům, ale až teď vím, že jsem to byla jen JÁ. Vždy JÁ, vždyotevřená obrazovka, která sledovala film, hrdiny, projekce mysli a zůstávala jen otevřená vší zkušenosti. Nezraněná, klidná, tichá, milující, soucitná…. nádherná otevřenost.

Shumavan