Radikálna úprimnosť

V čem tkví problém?
Je to dobou, ve které žijeme?
Doba na to vliv může mít, ale nebude důvodem.

Jedna z hlavních příčin je například to, že drtivá většina lidí vstupuje do vztahu s cizincem. Ne, není tím myšlen Němec, Rus nebo Američan. To člověk, do kterého se zamilujete, ve velké většině případů není skutečný.

Všichni nosíme masky. Všichni hrajeme role. Všichni se snažíme dobře zapůsobit.

A tak, když jdete na první rande, nejen, že se upravíte, abyste vypadali co nejlépe. Nejen, že si obléknete ty nejlepší šaty, jaké doma najdete. Kromě všech těchto povrchních věcí si také nasazujete „osobnost“, kterou chcete druhému ukázat. Chcete, aby uvěřil, že to jste vy.

Smyšlený charakter, který je složený z toho nejlepšího, co ve vás je. Se všemi úspěchy a tím hezkým, co se vám v životě povedlo nebo událo. Charakter, který může vycházet částečně z pravdy, ale ve většině případů spíše přehnaný a nablýskaný výtvor jakéhosi osobního marketingu.

A bohužel mnohdy také charakter upravený podle toho, co si myslíte, že ten druhý chce.

Ženy chtějí muže věrného a tak na otázku, zda někdy podvedli přítelkyni, odpovídají: „Samozřejmě, že ne, takový nejsem. Jen chudáci podvádí.“ Přestože to mohl být přesně důvod, proč se mu několik posledních vztahů rozpadlo.

Muži chtějí ženu, která si dokáže udržet svou vášeň, a tak tvrdíte: „Miluju to a nechápu, jak to některé ženy může přestat časem bavit. Chci to každý den.“ Přestože s posledním přítelem měla ke konci vztahu celé měsíce trvající bolesti hlavy.

Ona řekne: „Miluji divadlo.“
A on odpoví: „Vážně? To je náhoda! Já také.“
Ačkoli představa, že by tam opravdu šel, ho děsí.
Mnohem radši koukat na fotbal nebo hokej v hospodě.

A tak se stane, že se do sebe zamilují. Prožijí krásné první týdny a možná i měsíce. Ale pak se něco změní. Hrát si na někoho jiného totiž přestane být zábava. Úsilí opadne. Již není zapotřebí, proč taky? A tak lidé sundavají své masky.
Bum. Co se to děje? Náhle jsou ve vztahu spolu dva úplně cizí lidé!

„Pořád se mě snažíš změnit!“ říká jeden druhému. To je jasné, protože ten druhý si celou dobu myslel, že je jeho partner někdo úplně jiný. A tak, když ukázal svou pravou tvář, nechce se s tím spokojit. „Chci zpátky toho, do koho jsem se zamilovala!“

To se děje dnes a denně. Není na čase přerušit tento vzorec?

Být sám sebou a říkat upřímně, co si člověk myslí. Ukazovat, kým skutečně je. Dělat a chovat se tak, jak se chová, i když ho nikdo jiný nepozoruje. Ano, pravděpodobně se nebude líbit všem. Ale proč by se měl chtít líbit všem?

„Občas hrajeme na mých seminářích hru, kde v kroužku nahlas sdílíme, co před ostatními lidmi předstíráme. Účastníci bývají zaskočeni, jak vlastně v životě předstírají často. Když hledáme motiv našeho předstírání, odpovědi jsou většinou podobné: Nechceme druhé citově zranit. Chceme zapadnout. Přejeme si, aby nás měli ostatní rádi. Z dlouhodobého hlediska se však tato strategie nevyplácí, je totiž hrozně energeticky náročná a lidé okolo nás stejně brzy prokouknou, že nejsme autentičtí. Překvapujícím zjištěním také bývá, že pokud odhalíme nějaké naše stinné stránky, většinou nás za to ostatní neodsoudí, ale naopak ocení naši otevřenost a odvahu.“ (Sebastian)

Mít odvahu ukázat pravdu. Nebát se být sám sebou navzdory tomu, co si budou myslet ostatní. To je neobyčejná schopnost, velmi osvěžující, tolik výjimečná.

Pokud si sami sobě dovolíme přesně takoví být, pak možná konečně dokážeme vytvářet vztahy, které za to stojí. Vztahy, které nás nepřipravují o tolik energie, protože nebudeme muset vynakládat úsilí na předstírání a hraní her.

Možná se pak stane něco obdivuhodného – vztahy, které takto vytvoříme, se přestanou rozpadat. Přestanou nás zklamávat. A to proto, že byly od začátku položeny na zdravých základech. Nestojí to za ten pokus?

Nicolas & Sebastian
Článek ze série #RadikálníUpřímnost