Jestliže ego potlačíme či popřeme jeho autonomii a učební lekci předčasně, nebo se domníváme, že můžeme nějakou zkratkou ve vývoji rychleji dojít cíle, toliko bez námahy aniž bychom prošli celou cestu uvědomování krok za krokem, pak dříve či později vždy dochází k „protržení hráze“ a člověk se ve svém duchovním vývoji vrací na začátek.
Čím dříve regres nastane, tím menší jsou důsledky pro život. Každý, kdo upřímně kráčí po duchovní cestě, se této zkušenosti nějak dotkl, protože kdo by nechtěl dojít do cíle zkratkou teď a tady. Zpravidla však potom
padáme do osidel svého vlastního nezpracovaného bahna a kalu emocí, kterému jsme se obloukem vyhnuli. Rozuměj: postavíme tuto svou část osobnosti mimo vědomí. A proto se nám pak dějí věci, nad nimiž zůstává rozum stát, neboť jsme k těmto svým částem slepí a hluší. Přičemž autoregulace pole, jménem osud, je v rovnání našeho vědomí skutečným zenovým mistrem ad absurdum. Čím déle se udržíme v pomyslném cíli cesty, tím větší cenu platíme. Ztrácíme spojení se svou duší a o to více toužíme po tomto spojení. Mám dojem, že takto vznikla moderní ezoterika. Pokud potlačíme vlastní ego, nedokážeme prožívat a reflektovat vědomím své negativní a stínové já, a přinášíme do prostoru mnohem větší zlo (tj. nerovnováhu) pro a volíme cestu oběti, většího strachu a bolesti, k čemuž nevědomě tíhneme pod vlivem masmediální manipulace. Vposledku se naše ego naučí mnohem lépe skrývat, utajit skutečnou povahu, být sofistikovanější a mnohem subtilnější, hrát to na obě strany – což znemožňuje jakýkoliv další duchovní vývoj, ego se nám v tomto stavu přizpůsobí a zakonzervuje, čímž zůstáváme na místě v největší pasti současnosti.
Ivo Leinveber
