Svoboda, to neznamená naučit se jíst už jenom dokonalé/čisté jídlo a neuhnout v tom z cesty, tedy se stát jakýmsi duchovním nadčlověkem. Znamená to být schopen/schopna sníst jakékoliv jídlo bez posuzování sebe a daného jídla. Znamená to být v jednotě se vším jídlem – jinými slovy, nebýt s žádným v odporu.
Jistě, jsme-li na sebe napojeni, tělo nám bude přirozeně ukazovat na převážně takové jídlo, které JE zdravé, etické, ekologické, tedy celkově harmonické. Ale neznamená to, že občas nepřijde situace, kdy bude 
(minimálně z praktických důvodů) potřeba, abychom snědli něco jiného, nebo že nevzejde impuls zevnitř, abychom snědli něco jiného (něco, co nás samotné překvapí, že zrovna na to máme chuť). A i tehdy to sníme s láskou a přijetím a bez odporu. Ať je to cokoliv. To je pak svoboda.
Někdy zkrátka uvnitř cítíme, že je teď pro nás dobré si dát tu zmrzlinu nebo steak a nezpochybňujeme to, i když se to nabízí, protože to přece není „zdravé“ nebo „čisté“ (a někdy jsou kolem nás lidé, kteří jsou připraveni to hned posoudit). Ale prostě víme, že to je pro ten daný moment správně, a svobodně a vědomě a bez souzení se pro to rozhodneme. Většinou je to radostný zážitek, po kterém nám není špatně a občas si něco takového zkrátka dáme, anebo zjistíme, že „dobré, ale jednou to stačilo“ a teď to zas dlouho není potřeba. Prostě jíst to, co CÍTÍM, že je zrovna správně (ne správně pro mysl, ale správně zrovna pro mne jako člověka o mnoha úrovních, teď a tady), a NEŘEŠIT to už hlavou.
Mít pocit viny a selhání za to, že sním něco nezdravého, ukazuje na to, že v sobě někde uctívám systém víry či přesvědčení o tom, co je dobré/správné a co je špatné/nesprávné, a podle toho, co z tohoto dělám, se chválím nebo viním, jsem hodnotný/á nebo nehodnotný/á. V tom to není nijak odlišné například od náboženských pravidel a hodnot. U mnohých dnes jsou to hodnoty řekněme pseudoduchovní – že jedině zdravá strava vede k vyššímu vědomí. Ale pokud na tom ulpíme, tak si zablokujeme vyšší vědomí, protože automaticky si to druhé dáme v sobě do stínu („to špatné“) a automaticky tím vzniká vina/selhání, když něco z této kategorie uděláme (např. sníme). Tím ale naše vědomí nutně klesá. Ne proto, že jsme selhali, ale proto, že jsme uvěřili falešnému systému přesvědčení…
To je vidět i na častém pocitu, že např. jeden den „selhání“ vynuluje veškeré předchozí zdravé jedení za celý měsíc. Často toto vidíme u dietní mentality (=porušil/a jsem po dlouhé době pravidla diety -> teď mohu začít zase úplně od nuly), ale samozřejmě nebývá to jen u dietářů, ale u kohokoliv, kdo má v něčem zjednodušená/černobílá přesvědčení o nutnosti držet se „jediné cesty“. Ale „jediná cesta“ ještě nikoho nedovedla do Jednoty, tedy do toho, co vlastně všichni hledáme. Ta je naopak o přijetí VŠEHO. I toho „nečistého“.
Ano, pokud jsme hypersenzitivní, je to podobné jako při autismu – máme zvýšenou citlivost v těle, tedy i na chutě, a s tím spojenou i větší „vybíravost“. Do nějaké míry nezbývá skutečně než se přizpůsobit a jíst více na vytipovaných místech nebo doma připravené jídlo, nosit ho i s sebou, když to lze atd.
A zároveň rozlišujme, kdy je to spíše důsledek obsese – tedy nejenže máme velmi specifické chutě, ale sledujeme obsesivně i složení/kvalitu/původ/chemii/etiku atd. To nás v životě poměrně dost limituje – zda jsou to limity přijatelné, ze kterých máme dobrý pocit, či zda jsou pro nás už značně obtěžující a žije se nám s tím těžko, to už musíme umět rozpoznat my sami, není na to šablona.
Můžeme vždy zkoušet hledat zdravý střed – tedy v restauraci najít to, co nám nejspíš bude chutnat a CÍTÍME to jako nejvíce harmonickou volbu pro daný moment, ale pak už neřešit, zda to neprošlo mikrovlnkou, jaký je původ vajec, zda se v jídle nevyskytuje nějaké éčko z dochucovadla apod. Protože jinak padáme směrem k ortorexii (tj. poruše s obsesí dokonale zdravou/čistou stravou) a to není úplně dobré podporovat…Opět jsme u tématu čisté/nečisté – můžeme s láskou a přijetím sníst i jídlo, o kterém víme, že není podle našich kritérií „čisté“, prostě jen proto, že nežijeme v dokonalém světě, ani my nejsme dokonalí, a přesto je vše na světě v Jednotě. Tedy i to naše nedokonalé jídlo tam patří, a nikoliv někam do zavržení, do stínu. Jde o to přistoupit k tomu vědomě, pak nám to velmi pravděpodobně nijak neublíží – a to ani „duchovně“!
Pro mnohé, co se pohybují v seberozvojových kruzích je výzva sníst (občas) to, co není perfektně čisté/zdravé, protože právě tam leží jejich extrém. Pro jiného člověka je naopak výzva sníst něco, co je zdravé, protože má tendenci se celý život v jídle zanedbávat a nic neřešit, na úkor svého zdraví, energie, vědomí…Stále je to jen o tom vyvažování extrémů – PRO NĚKOHO JE LÉČBA DÁT SI MÍSTO PIVA ZELENÝ JEČMEN, PRO NĚKOHO JE LÉČBA DÁT SI MÍSTO ZELENÉHO JEČMENE PIVO 
) A může se to samozřejmě měnit i během života…Stále je třeba sledovat: co TEĎ je třeba vyvážit?
Jakmile se ocitneme vnitřně ve stavu svobody (tedy klidně i skrze jídlo – ne to dokonalé, ale to plně povolené a neposuzované v kategoriích dobro/zlo), pak se nám svoboda začne objevovat i jinde, třeba v práci, ve vztazích… Samy se objeví cesty, které hlavou nevymyslíme, jak žít svobodnější a šťastnější život více v souladu s naším pravým já.