Z hlavy – od mentálního programu, kterým se na povrchu nezabývej, jen si uvědom, že se tě dotýká a více se v něm nepřehrabuj, jdeš do srdce – do prožívání emoce, která právě přišla do tvého prostoru.
Neposuzuješ, nepotlačuješ, nepojmenováváš, jen s ní zůstáváš v těle a dovoluješ jí projevit se, jako by ses chtěl naplno projevit ty a čeho, se to v tobě dotýká.
Chápu, že jsi byl/a zvyklý/zvyklá od toho vždy utíkat směrem ven, je to stejné, jako když se tě kdysi něco dotýkalo, emoce přišla do tvého prostoru a nějaká autorita ti řekla, že to nesmíš prožívat, že se máš hned uklidnit. Ale tobě to nejde, vře to v tobě, potřebuješ s tím zůstat. Časem se tu vlnu naučíš ignorovat a potlačovat. Nebo přenášet směrem ven, na ostatní. Nebo se naučíš ji v sobě polknout a dělat „něco užitečného“. Jenže ona nezmizí, schová se v těle a čeká na to, až se ten emoční mrazák, rozhodneš rozmrazit a vše potlačené uvolnit.
Vnímej tu vlnu. Vnímej v těle tu zamrzlinku, ten mrak, ten balvan… a neutíkej od ničeho, co se právě teď děje v těle. Něco v tobě bude chtít moralizovat, že to, co cítíš a právě prožíváš, je špatné, negativní, že to nesmíř prožívat. Pamatuj však, že jedině mysl posuzuje a hodnotí, rozděluje na dobré a špatné, tvoje skutečné já nikoli. Můžeš cítit cokoli! Můžeš to VNITŘNĚ projevit. Nechat vnitřně projít tělem.
Při tom neutíkej:
– k příběhu…. vůbec se nezabývej příběhem v minulosti, nebo budoucností
– k projekci…. když prožíváš emoce, zůstaň jen v sobě a při sobě, odpoutej se od „řešení“ někoho tam venku, kdo se tě dotkl, či koho chceš zachraňovat (aby si náhodou nemyslel, že se taky někdy zlobíš…)
– k řešení a čištění mentálního programu – ten přichází a odchází, stejně jako emoce, pokud ji necháš projít tělem, pokud se ho nechytíš, pokud mu však ještě věříš, tak ti jej ukazují lidé kolem tebe a ty se chytíš, to je jen vodítko – aha, ještě tomu věřím! 
Tady si můžeš poslechnout podobenství od Jardy Duška o hovně, neboť to samé je, když se snažíš čistit a přehrabovat se v mentálním programu typu: nejsem dost dobrá/dobrý, jsem tu navíc, jsem a nejsem takový a makový, nemůžu se projevit atd. Máš na výběr, buď tě bude pořád odvádět od prožívání emocí a to se ti nechce – lepší si to zanalyzovat v hlavě, že a nebo ho prostě vyhodíš a zavřeš za ním dveře odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=17o6zgULSnA
– k potlačení
– do sebedestrukce (obviňování, že mi to nejde, stud, že je to se mnou pořád dokola, sebelítost, že jsem oběť, sebeponižování – jsem úplně neschopný/neschopná…)
– k TLAKU přijmout a odpustit – s tlakem to nejde, nejdřív si DOVOL nic necítit, nic nevnímat, nesrovnávat, jak ti to šlo v minulosti a teď ti to nejde, dovol si úplně všechno (vnitřně), co v tobě probíhá, jde a nejde, přijmi se v tom, že nejde přijmout, že nejde odpustit… teprve když pustíš tento tlak, tak buď přijmeš, odpustíš, nebo taky vůbec ne a můžeš si říct: TOHLE JE TADY A TEĎ, JEŠTĚ VĚTŠÍ NEŽ JÁ… no a co???
Tím vším, k čemu utíkáte se jen vyhýbáte bolesti.
Nepříjemným stavům, které podřazujete pod příjemné a bezbolestné.
MYSL – SRDCE – TĚLO. Mentální – emocionální – fyzické.
Stále stejná a fungující smyčka, která tu pro tebe funguje jako když vytáhneš mrazák ze zásuvky.
Proč se to vrací? protože nás to přivádí k sobě – jak program, tak emoce, která nás upozorňuje na nerovnováhu, nebo vnitřní konflikt mezi vědomým já, které stejně VÍ a osobností, která se cítí raněná, oddělená od zdroje, stejně tak symptom nějakého fyzického projevu, který vás vrací k sobě – tam už je to zjevné, že nejde potlačit, ani tlakem odstranit, že s ním je třeba zůstat a přijmout ho, rozmrazit na místě, kde se projevuje a už nepotlačovat, ani se neobviňovat, že je stále tam, když pro to děláte reálně všechno…
Cokoli s čím vnitřně bojujeme, aniž bychom si toho samozřejmě byli vědomi (a někdo už to ví také vědomě, že tam ten odpor a boj probíhá), to se k nám vrací, dokud to nepustíme.
Tento článek je odpověď pro všechny, kdo se mě ptají na praxi… pamatujte však, že praktikovat můžete jen vy sami, nikdo vás z toho nevyseká, je to váš úkol. Jediné, co je možné, je vás v tom procesu podpořit a pokud neumíte neutíkat do mysli, příběhu, sebedestrukce…. během prožívání, požádejte někoho, kdo vás tím provede a chytí vás vždycky na šveskách, udrží v tom, aby se vám mohlo ulevit na těle a ještě s vámi dojede proces tak, aby přišla změna myšlení (úhel pohledu) a podstata – tedy vědomí, že je vše tak, jak má být a vy jste také takoví – propojení a v pořádku, ať jste v jakékoli fázi vašeho procesu.
Bez praktikování, když se na to vždycky, když dojde na lámání chleba, vykašlete a jdete se zas cyklit do svojí hlavy, do příběhů a stěžování si na to vnější, co vás drtí- jednoduše směrem ven… to zatím nepůjde. Stejně jako cvičíte tělo, ani vnitřně to bez cviku a praxe těžko půjde, a to taky klidně můžete, protože je to jen na vás a nikdo vás do toho nemůže tlačit, přebírat za vás zodpovědnosti, ani vám s tím pomáhat, pokud o to výslovně nepožádáte.
Shumavan
zdroj: