Alebo ako z toho von…
zdroj: Shumavan
Jestliže se kdekoli v čase a příběhu objeví oběť a je úplně jedno, jestli jsme zde jako malé děti, nebo větší, je nutné nejen převzít zodpovědnost za všechny naše pocity, ale především za to, co jsme sami tehdy dovolili vnějšímu světu. Nakonec se nikdy nezlobíme na vnější svět tolik, jako sami na sebe, že jsme jen dovolili odpojit se v takové chvíli od vnitřního zdroje a od sebe.
Hněv je druhořadá emoce upozorňující na to, že byla překročena hranice. Druhořadá proto, že hněv zakrývá náš skutečný pocit ve chvíli, kdy přichází něco zraňujícího pro naše ego – pro tu osobu, kterou podobné zraňuje v průběhu času. A přiznat prvořadou emoci je v takovou chvíli těžké (nikoli nemožné), neboť přiznat jí, této osobnosti připadá příliš zranitelné. Raději se budeme zlobit, než přiznávat, že cítíme největší osamělost, bezbrannost či smutek. V takovou chvíli je ještě rychlejší zkratka směrem k sobě – hned zahodit emocionální a myšlenkový příběh, nelpět na zranění osoby, spojit se se zdrojem a neodcházet od sebe tak dlouho, dokud se nerozzáří opět soulad. Teprve potom – v souladu, můžeme konat, mluvit, žít…
Oběť by řekla – tento člověk mi každý den bral sílu a radost ze života. Věčně otočená k vnějšímu světu .
Tvůrce vše otočí směrem k sobě a řekne: nic vnějšího nemá sílu vzít mi radost. Ta je totiž mou součástí – je ve mě, jako světlo.
V každém okamžiku si volím radost ze života, světlo a sílu.
Ať se děje cokoli.
Volím z těchto her vystoupit vždy, když přijde nová volba.
Jsem čisté vědomí, světlo ve světě kontrastů.
Shumavan
