ANI POZITIVNÍ, ANI NEGATIVNÍ – jen PRAVDIVÍ lidé…

Bere každého takového jaký je. Toleruje odlišnosti a toleruje i jakoukoli negativní vlastnost toho druhého. Vždycky najde na každém jednání něco pozitivního. Pochopí každé jednání. Chápe, že druzí nemají své dny, nebo mají své důvody k tomu, aby se chovali, tak jak se chovají.

Nikoho neodmítne i když je sama v situaci, kdy není dost času a sil. Nechce si to s nikým rozházet. Chce se každým vyjít po dobrém. Dělá jí velkou radost, když jsou druzí spokojení a když dostanou to, po čem touží.

Stále usměvavá bytost. Vnáší druhým do života pozitivní náladu. Každý se jí může svěřit a počítat s její podporou. Nedokáže mít špatnou náladu a přenášet jí na ostatní, to si nechá až do soukromí.

Bytost, která si zakládá na tom, že umí poradit a pomoci v každé situaci. Svou existenci podmiňuje službou druhým, ostatní jí připadá jako ztráta času.

I kdyby něco chtěla, neřekne si o to. Raději všem řekne, že nic nepotřebuje a pokud se něco vyskytne, raději si to zařídí sama. Nechce žít na úkor druhých. Nechce se vnucovat. Nechce být na obtíž. Raději naslouchá tomu, co chtějí a potřebují ti druzí a teprve poté, až jsou uspokojeny jejich požadavky, může si dopřát něco pro sebe.

Je jich plný svět. Byť přetékají láskou a pozitivitou, něco jim stále chybí. Celoživotní automatismus jim diktuje, že jsou na posledním místě v žebříčku důležitosti. Svět jim přes jejich neustálou pozitivitu, předhazuje negativní a drsnou tvář. Svět ani nemůže jednat jinak, ukazuje jim totiž to, co chybí a co je ukryto za pokličkou pozitivity. Přitahují k sobě ty, kteří jsou tu především sami pro sebe. Přitahují k sobě ty, kteří toho umí pro sebe využít. A pak přichází pocit nedocenění, křivdy, nelásky a vlastní špatnosti. Přes všechnu snahu o to pozitivní nakonec vycházejí jako ti nejhorší.

Tam někde za závojem minulosti byly tak často odmítané, že se odnaučily něco chtít. Když totiž přišlo odmítnutí, bolelo to. Slíbily si, že už nikdy nebudou odmítané. Ten pocit, že pro nikoho nejsou na prvním místě, že nikomu nestojí za to, aby jim někdo dával najevo svou lásku a nezištně jim dával pocit radosti, se už nikdy nesmí opakovat. Namísto toho se snaží dělat všechno dobře, perfektně a pozitivně. Snad když nebudou nic chtít a budou jen ti naslouchající, tolerantní a hodní, pak se jim snad dostane nějaké lásky. Ale ono to pořád nepřichází. Pořád se to v životě dorovnává tím, že je život drsnější a drsnější a lidé kolem nevšímavější k jejich vlastním potřebám, aby konečně přišel zlom. Předchází tomu řada využívání a zneužívání. Řada pocitů špatnosti, nepochopení od života a neschopnosti v tom „zlém“ světě vůbec žít. Jak dlouho ještě bude trvat než se rozhodnout prolomit svůj strach? Vyjít ze své ulity a žádat to, co chtějí. Dávat pevné hranice lidem kolem sebe. Přestat sloužit a namísto toho si užívat toho, co chtějí?

Nejdříve musí pochopit svůj vnitřní rozpor. Ten totiž spočívá v tom, že ostře odsuzuji to negativní, to špatné, to zlé a to vytváří odpor.

Mít to nastavené všechno na jednu stranu mince je totiž jen o tom, že se někde musí projevit i druhá strana. Nelze se tomu vyhnout. Svět i život je totiž celistvý a vyrovnaný. Usiluje ve všem o rovnováhu.

Vnitřní rozpor je hlavně v tom, že TO CO CHCI SE NESLUČUJE S TÍM, CO SI MYSLÍM! ŽE JE SPRÁVNÉ CHTÍT.

CHTÍT NĚCO DĚLAT A ŘÍKAT A NĚJAK SE CÍTÍT KONTRASTUJE S POCITEM VINY, ŽE TO NENÍ SPRÁVNÉ A DOBRÉ.

Projevit svou touhu, svou potřebu, říkat nahlas co cítím, co chci totiž vyžaduje odvahu. Chce to nemít strach z konfrontace, z toho, že se projeví nesouhlas, kritika a konečně to, o co jde především a co zraněné dítě ještě nezpracovalo-STRACH Z ODMÍTNUTÍ.

Nakonec platí jen: MILUJ PROCES, MILUJ SEBE V PROCESU…život se pořád vyvíjí a dokud se nerozhodneš, že přestaneš ztrácet sebe sama ze strachu z NE, bude ti to život předhazovat, až konečně otevřeš oči… NEJSOU HODNÍ, NEJSOU ZLÍ. Za úsměvem vztek a křivda. Za vztekem úsměv.

Jsou jedno a totéž.

Shumavan

zdroj:  Shumavan