Chtít stále něco víc

To jsou ty všem známé myšlenkové programy – nejsem dost dobrá, musím od sebe chtít víc, abych byla přijímaná a milovaná, ale také program, že neplním očekávání. Akt věčné sebedestrukce, plný sebeponižování, trestání a zkresleného vnímání sebe sama, jako osoby, která by se měla vejít do očekávaných plánů, snů zformovaných zelenější travou, tam odvedle, či formiček tělesných proporcí a krásy.

Tolik s tím v životě zápasíme proto, abychom se odváděli od skutečnosti – od podstaty života a jeho jednoduchosti.

Bojujeme s tím ve vztazích, kdy pořád chceme něco víc. Kdy označujeme vztah za nefunkční jen proto, že z nás funkčně vytahuje něco velice bolavého, co už nám dávno neslouží.

Typickým vztahem dnešní doby založený na programech méněcennosti je setkání věčného hledače se sebeponižovačem. Věčný hledač jede v programech hladu a nenasycenosti, když něco zdolá, okamžitě touží po něčem dalším, více vzrušujícím, někde je tráva vždy zelenější a pšenka roste rychleji. Je to většinou hlad popoháněný dětskou touhou mít víc – lásky, pozornosti… od maminky, či tatínka. Hlad, který zůstává nevyslyšen a ozývá se s každým pocitem nenaplnění životem. Partner s programy méněcennosti také kouká většinu života ZA PLOT. Srovnává se s každým, kdo je podle něj lepší, než on. Touží se mu vyrovnat, ale nikdy nesplní očekávání, která mu ovšem nedává jeho partner, ale dává si jen sám. Neboť chce v jistém smyslu také více, popoháněný věčným nedostatkem, že má méně – inteligence, zdraví, krásy, titulů, certifikátů, talentu…. Jak na sebe ti dva narazí a budou-li svým programům dávat pozornost a důvěru, pak jedou ve smyčce neustálého hledání lepšího jinde a utvrzování se v tom, že stejně nejsme pro sebe dost dobří.

Někdy to skončí rozchodem, někdy v té smyčce jedou dál a někdy přestanou věřit programům, začnou je více pozorovat a přestat jim dávat POZORNOST. Uvolní se, dají tomu nadhled, když s tím kolovrátkem zase mysl přijde a pustí to.

Smyčka pak odejde, ani člověk neví jak.

To neznamená, vzdej se svých snů a nechtěj od svého života zázraky. Ty, ale stejně nepřichází, pokud je mysl naprogramovaná směrem k méněcennosti, či nenaplněnosti. Neznamená to neladit se vždy na ten nejlepší pocit, nenechat v sobě zazářit slunce. Znamená to, přestat si lhát, chodit kolem horké kaše a změnit úhel pohledu na to, co mysl vnímá jako nefunkční, rozbité a nedobré – nedostatečné.

Začít v tom, co zdánlivě chybí (je to jen iluze) vidět dar.

Dar, který se dá vnímat o samotě, ale i ve dvou.

Odříkaného největší krajíc se moudře tady vždy říkávalo…

Na toto přísloví si vždy vzpomenu, když prožívám opaky toho, co mám v plném přijetí. Jistě, jakmile je někde odpor, prožíváme to, o to více a o to více se nám to připomíná. Je to však jen jedna strana mince, v sobě máme obě strany, jen jeden potenciál využíváme a druhý necháváme skrytý. Takhle často chci mít klid, ale prožívám tu největší živost a hlasitost světa

Můžeme se tím nechat vždy strhnout, začít o tom přemýšlet, nevidět východisko, ani dar, nebo tomu už nemusíme věřit, a můžeme to taky nechat koňovi, ten má větší hlavu.

Shumavan