POKORA (po-kora, koruna, kořen, kromě, skromnost, kruh, kůra)
Znesvěcení a překroucení skutečného významu našich slov neunikla ani pokora, která se nám od sebevědomého uvědomění míry své vlastní moci ve smyslu: před nikým se neponižuj a nad nikým se nepovyšuj, ale buď si vědom svého kruhu moci a toho, kam už tvůj vliv nesahá, přesunula do významu pejorativního, vnímaného spíše jako slabost, ve smyslu úkornosti, dělání něčeho na úkor něčeho jiného, nebo pokořenosti před autoritou rodiny, státu a společnosti (byť obé tvoří nemocné a zraněné děti a nedospělé muže a ženy) a vykořeněnosti člověka ze souzvuku a souladu se středem bytí v tanci Svatého Jediného a Svaté Moudrosti, z účasti na hostině života.Takový postoj však na nevědomé úrovni nevyhnutelně udržuje roli oběti ve vězení (které se v dnešních časech jen více zhmotnilo, ale přítomno bylo pod povrchem reality vždy, jako chaos, který čeká pod strukturou řádu, až se řád počne hroutit). Tedy jsme se dobrovolně uzavřeli do vězení za společensky přijatými zdmi a hradbami ega, a chráníme vlastní ego před sebou samotným potlačeným a vyprojektovaným Stínem, před vlastní méněcennosti vrhanou na plátno světa. Právě tento mentální filtr, tato pokřivená optika, udržuje mnoho lidí v cele bolavé prázdnoty bytí. Dřív či později však nastane fáze vzdoru, která sílí proto, aby člověk nasbíral dostatek síly čelit nefunkčním vzorcům a mechanismům jednání v rodině a společnosti. Vzdor je tím silnější, čím větší je prožité omezení, ale bolest nás má přivést k odvaze, od vážení se překročit a změnit destrukční programy rodiny a společnosti skrze poznání a vyrovnání jejich charakterových vlastností (symbolicky je to odvaha utrhnout zakázaný plod ze stromu poznání dobrého a zlého, protože v původním příběhu není žádný had ani jablko, ale Duchovní žena, tedy původní instinkt, který přináší řešení jak překročit zdi dětské rajské zahrady). A tím není nic menšího, než poznat svůj výchozí stav, tedy cítit a vnímat přítomnost, a pochopit skrze přítomné emoce, vzorce a vlastnosti i minulost, obzvláště to, s čím jsme se minule minuli. Tím se postupně stáváme stále více sebe vědomějším tvůrcem, neboli hráčem i režisérem svého vlastního jedinečného příběhu jednoho malého, ale pro nás velkého života.
-Ivo Leinveber-
