Osobnostní rysy emocionálně nezralých lidí

OSOBNOSTNÍ RYS VS. DOČASNÝ EMOČNÍ ÚPADEK

Existuje rozdíl mezi emocionální nezralostí coby osobnostním rysem a dočasným emočním úpadkem. Každý člověk může někdy ztratit kontrolu nad svými emocemi a stát se impulzivním, když je unavený nebo vystresovaný. A většina z nás si zažila opravdu mnoho těžkých chvil.

Je-li však člověk emocionálně nezralý, pak se určitý typ chování objevuje opakovaně. Toto chování je tak automatické a nevědomé, že si ho dotyční vůbec neuvědomují. Emocionálně nezralí lidé neustupují a nereflektují, jak jejich chování ovlivnilo druhé, a jen málokdy se někomu omlouvají nebo zažívají lítost.

DEFINICE ZRALOSTI

Než si vysvětlíme emocionální nezralost, podívejme se na to, jak funguje emocionální zrání. Emocionální zralost není otázkou názoru; je to velmi dobře a obšírně prostudované téma.

„Emocionální zralost“ znamená, že je člověk schopen myslet objektivně a koncepčně a současně si udržovat hluboká citová spojení s druhými lidmi. Emocionálně zralí lidé fungují nezávisle, i když přitom mají hluboká emoční pouta, která jemně začleňují do svého každodenního života. Jdou si přímou cestou za svým, ale vždy přitom berou ohled na druhé lidi. Jejich vztahy v původní rodině je předurčily k vybudování si svého vlastního života (Bowen 1978). Mají velmi dobře rozvinuté povědomí o sobě samých (Kohut 1985) a své identitě (Erikson 1963) a váží si svých nejbližších vztahů.

Emocionálně zralí lidé nemají problém upřímně hovořit o svých pocitech a vycházet dobře s druhými lidmi, a to díky jejich dobře rozvinuté empatii, schopnosti sebeovládání a emocionální inteligenci (Goleman 1995). Zajímají se o vnitřní život druhých lidí, rádi se druhým otevírají a sdílí s nimi své pocity v rovině blízkosti. Když se objeví problém, řeší ho s druhými přímo, aby stmelili vzájemné rozdíly (Bowen 1978).

Emocionálně zralí lidé se vypořádávají se stresem realisticky, s výhledem do budoucnosti, přičemž vědomě zpracovávají své myšlenky a pocity. Dokážou své emoce ovládat, když je to nutné, předvídat budoucnost, přizpůsobit se realitě, využívat svou empatii a humor k odlehčení obtížných situací a posilovat svá spojení s druhými lidmi (Vaillant 2000). Rádi myslí objektivně a znají sami sebe natolik dobře, aby si dokázali připustit své slabé stránky (Siebert 1996).

* * *

OSOBNOSTNÍ RYSY SPOJENÉ S EMOCIONÁLNÍ NEZRALOSTÍ

Emocionálně nezralí lidé mají oproti tomu jiné behaviorální, emocionální i mentální charakteristiky. Protože tyto osobnostní rysy jsou všechny navzájem propojeny, lidé, kteří mají jeden z nich, mají velmi pravděpodobně i mnohé další. V následující části vám stručně představím různé charakteristiky emocionálně nezralých lidí.

• JSOU UPJATÍ A MAJÍ UZAVŘENOU MYSL

Dokud mají před sebou emocionálně nezralí lidé jasnou cestu, daří se jim docela dobře, a někdy dokonce dosahují i velkých úspěchů a prestiže. Když však dojde na vztahy nebo emocionální rozhodnutí, jejich nezralost se projeví. Buď jsou příliš upjatí, nebo impulzivní, a pokouší se vyrovnat s realitou tím, že ji zredukují na něco zvladatelného. Jakmile si vytvoří názor, zcela uzavřou svou mysl. Existuje pro ně pouze jedna jediná správná odpověď, a pokud jiní lidé přijdou s jinými myšlenkami, dokážou být velmi defenzivní a postrádají nadhled.

• VELMI ŠPATNĚ SNÁŠEJÍ STRES

Emocionálně nezralí lidé se se stresem nevyrovnávají dobře. Jejich reakce jsou impulzivní a stereotypní. Místo aby zhodnotili situaci a dovedli předvídat její další vývoj, využívají mechanismus popírání, překrucování nebo náhrady reality (Vaillant 2000). Mají problém přiznat si omyl a místo toho znevažují fakta a obviňují druhé. Je pro ně obtížné ovládat své emoce a často reagují přehnaně. Jakmile se jednou rozčílí, těžko se uklidňují a očekávají od druhých, že jim ve všem vyhoví. Mnohdy také hledají útěchu v návykových látkách či lécích.

• DĚLAJÍ TO, CO JE JIM NEJPOHODLNĚJŠÍ

Malé děti jsou ovládány svými pocity, zatímco dospělí zvažují možné následky. Jak potom dospíváme, začínáme chápat, že to, co je nám nejpříjemnější, nemusí být vždy tím nejlepším. U emocionálně nezralých lidí však k tomuto uvědomění nedochází (Bowen 1978). Rozhodují se na základě toho, co je jim v dané chvíli nejpohodlnější, a často se vydávají cestou nejmenšího odporu.

Jste-li zralý člověk a myslíte předtím, než začnete jednat, může pro vás být těžké si představit, jaké to je, jednat podle toho, co je nejpohodlnější. Dám vám tedy příklad jednoho dechberoucího chování emocionálně nezralého člověka.

Anna přemluvila svého bratra Toma, aby s ní zašel k jejich starému tátovi, aby s ním probrali možnost pobytu v domově s pečovatelskou službou. Poté, co si s tátou oba promluvili, nastal čas probrat ono vážnější téma. Tom ale najednou nebyl nikde k nalezení. Anna prohledala celý dům, a když se poté podívala z okna, uviděla, jak její bratr nastupuje rychle do auta a odjíždí. Anna nevěřila svým očím a nechápala, jak mohl Tom jen tak utéct. Když však vezmete v úvahu, že v dané chvíli bylo odejít z domu mnohem příjemnější než zůstat a čelit obtížné konfrontaci, dává to smysl.

• JSOU SUBJEKTIVNÍ, NIKOLI OBJEKTIVNÍ

Emocionálně nezralí lidé hodnotí situace zcela subjektivně, nikoli objektivně. Nejsou příliš schopni nezúčastněné analýzy. Když si vykládají různé situace, je pro ně mnohem důležitější, jak se sami cítí, než to, co se opravdu děje. To, jaká je pravda, není zdaleka tak zásadní, jako to, co oni sami cítí jako pravdu (Bowen 1978). Snažit se subjektivně zaměřenou osobu přimět k objektivitě je doslova trénink marnosti. Fakta, logika, historie – to všechno jde emocionálně nezralým lidem jedním uchem tam a druhým ven.

• NEMAJÍ TOLERANCI VŮČI ROZDÍLŮM

Emocionálně nezralí lidé jsou rozčilení, když se myšlenky a názory jiných lidí liší od těch jejich. Jsou přesvědčeni, že každý by měl vidět věci stejně jako oni. Myšlenka, že druzí lidé mají právo vidět věci svým vlastním způsobem, je nad jejich chápání. Mohou mít sklon ke společenským faux pas, protože nedisponují dostatečnou uvědomělostí na to, aby se nechovali ofenzivně. Cítí se dobře pouze ve vztazích, kde jsou přesně dané role a kde všichni mají stejné názory. Ti, kteří jsou tiší a laskavější, se chovají stejně, jen je to méně výrazné.

• JSOU EGOCENTRIČTÍ

Každé normální dítě je v rané fázi života egocentrické, ale u sebestředných emočně nezralých dospělých jde spíše o dětinskost než dětskost. Na rozdíl od malých dětí, jejich egocentrismus postrádá radost a otevřenost. Emocionálně nezralí lidé jsou příliš zaměstnáni sami sebou, což hraničí až s posedlostí, na rozdíl od nevinného egocentrismu malých dětí. Děti jsou sebestředné, protože jsou ještě stále řízeny ryzím instinktem, zatímco emocionálně nezralí dospělí jsou řízeni úzkostí a nejistotou, a mají potřebu neustále kontrolovat, jestli se jim nemůže něco stát. Žijí v neustálém stavu nejistoty a strachu, že budou odhaleni jako špatní, nepatřiční nebo nehodni lásky. Udržují se neustále v pozici silné obrany, aby se k nim nemohl nikdo přiblížit a ohrozit jejich už tak narušené sebevědomí. Tato jejich obrana zároveň udržuje jejich úzkosti pod pokličkou, a tím jim znemožňuje si ji uvědomit. Oni sami se nikdy neuvidí jako nejisté nebo defenzivní.

• JSOU PŘÍLIŠ ZAMĚSTNÁNI SAMI SEBOU

Úzkostné zaměření na sebe je vlastnost, kterou sdílí všichni emocionálně nezralí lidé. Neustále sledují, zda jsou jejich potřeby naplňovány nebo zda někdo nemá něco proti nim. Jejich sebevědomí stoupá či padá podle toho, jak na ně reagují druzí. Nedokážou vystát kritiku, a tak se úzkostlivě snaží dělat co nejméně chyb. Protože je toto zaměření na sebe samé stojí všechny síly, pocity jiných lidí už nedovedou brát v úvahu, neboť jsou zastíněny jejich vlastními potřebami. Například poté, co jedna žena řekla své matce, jak moc ji bolelo poslouchat, když si jí stěžovala na otce, matka jí odvětila: „A kdybych to nemohla říkat tobě, tak komu?“

Pojmy jako „narcistický“ nebo „do sebe zahleděný“ mohou vyvolávat dojem, že si tito lidé užívají, když mohou myslet jen na sebe. Pravdou však je, že nemají moc na výběr. Trpí hlubokými pochybnostmi o své hodnotě coby lidských bytostí. Jsou tak silně zaměřeni na sebe, protože jejich vlastní rozvoj se zasekl kvůli úzkosti, kterou prožívali ve svém vlastním dětství. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, je jejich zaměření se na sebe podobné jako u člověka, který trpí chronickou bolestí, spíše než jako u těch, kdo se sami sebe nemohou nabažit.

• VŠECHNO VZTAHUJÍ NA SEBE A NEJSOU SCHOPNI SEBEREFLEXE

Emocionálně nezralí lidé mají silnou tendenci vztahovat si všechno na sebe. Přitom však nejsou schopni sebereflexe. Jejich zaměření se na sebe není o tom, že by do sebe pohlíželi a něco o sobě pochopili; je o tom být středem pozornosti.

Když s nimi mluvíte, vztáhnou všechno, co řeknete, na nějaký svůj vlastní zážitek. Například matka, která naslouchá dceři, která jí popisuje svou vztahovou krizi, a pak to použije k tomu, aby stáhla pozornost na svůj vlastní rozvod. Jiným příkladem mohou být rodiče, kteří přebíjejí úspěch svého dítěte tím, že stáhnou pozornost na své vlastní úspěchy.

Ti, kdo jsou sociálně zdatnější, mohou druhým ze slušnosti naslouchat, ale stejně od nich necítíte upřímný zájem. Možná nebudou zbrkle měnit téma hovoru, ale nebudou se ptát na žádné doplňující otázky ani projevovat zvědavost ohledně detailů vašeho zážitku. Mnohem spíše budou chtít hovor co nejdříve ukončit nějakým příjemným komentářem jako například: „To je úžasné, zlato. Jsem rád/a, že sis to užil/a.“

Protože postrádají schopnost sebereflexe, nedokážou si emocionálně nezralí lidé uvědomit svůj podíl na problému. Nehodnotí své vlastní chování, ani nepochybují o svých záměrech. Pokud způsobí nějaký problém, odbydou to tím, že vám nechtěli ublížit. Nemůžete je přece obviňovat za něco, co nechtěli udělat, nebo ano? Tímto způsobem mohou zůstávat nadále zaměřeni na své vlastní záměry místo dopadu jejich chování na vás.

• JSOU RÁDI STŘEDEM POZORNOSTI

Podobně jako děti jsou emocionálně nezralí lidé rádi středem pozornosti. V rámci skupiny často emocionálně nejméně zralá osoba dominuje veškerému času i energii. Pokud to ostatní dovolí, pozornost celé skupiny se obrátí na tuto osobu, a jakmile se to stane, je těžké to zvrátit. Má-li někdo jiný dostat možnost se projevit, musí emocionálně nezralého člověka někdo rázně utnout – což jen málokdo opravdu udělá.

Můžete se ptát, zda tito lidé nejsou prostě jen extrovertní. Nejsou. Rozdíl je v tom, že většina extrovertů se snadno přizpůsobí změně tématu. Protože extroverti milují mezilidské interakce a ne pouze publikum, upřímně se o druhé zajímají a naslouchají, když mluví někdo jiný. Extroverti rádi mluví, ale nikdy ne na úkor umlčení všech ostatních.

• VYMĚŇUJÍ SI S DRUHÝMI ROLE

Výměna rolí je jedním z nejvýraznějších rysů emocionálně nezralých rodičů. V tomto případě se rodič chová k dítěti, jako by dítě bylo jeho rodičem, a očekává od něj pozornost a útěchu. Tito rodiče se svému dítěti svěřují a očekávají, že jim bude naslouchat, dokonce i v dospělých záležitostech. Rodiče, kteří se svými dětmi řeší problémy ve svém manželství, jsou typickým příkladem takového převrácení rolí. Jindy zase rodiče očekávají, že je bude dítě obdivovat a bude za ně šťastné, což však očekává dítě od rodiče.

Jedna žena, s níž jsem pracovala, jménem Laura, si vzpomíná, jak její otec utekl s jinou ženou, a zanechal tehdy osmiletou Lauru, aby se sama starala o matku v těžké depresi. Jednoho dne pak za Laurou přijel ve svém novém nablýskaném kabrioletu a celý se rozplýval radostí ze své nové hračky. Očekával od ní, že bude stejně nadšená jako on, aniž by vzal v úvahu kontrast mezi jeho radostným novým životem a temnotou, ve které zanechal Lauru a její opuštěnou matku.

Zde je další příklad otce, který od dcery očekával, že ho bude uznávat podobně jako rodič, navzdory tomu, jak ji v minulosti sám zneužíval.

PŘÍBĚH FRIEDY

Frieda byla třicátnice, která vyrostla v domácnosti ovládané strachem. Její otec Martin projevoval svou emocionální nezralost fyzickým násilím. Přestože byl ve společnosti a v práci uznávanou osobností, doma mlátil své děti řemenem až do krve. Když se mu Frieda jako teenagerka konečně postavila, přestal ji bít, ale pokračoval v tom s její mladší sestrou. Rovněž verbálně ponižoval jejich matku.

Martin byl nepředvídatelný muž, někdy netrpělivý a vzteklý, jindy štědrý, šťastný a milující, v závislosti na tom, jaký měl zrovna den. Celkově však vůbec nebyl rodičem pro své děti. Místo toho čekal, že to ony budou uklidňovat jeho pocity, věnovat mu veškerou pozornost a projevovat sebekázeň. Jako v klasickém případě výměny rolí vyžadoval od svých dětí bezpodmínečné uznávání, přičemž sám ventiloval své nálady jako malé dítě. Terčem jeho výměny rolí byla zejména Frieda, od které zcela očividně očekával mateřskou lásku a obdiv.

Například poté, co se Frieda odstěhovala do vlastního domku, se Martin rozhodl, že nutně potřebuje mít na zahrádce houpačku – a ne jen tak nějakou, ale takovou, kterou ze dřeva udělá on sám. Aniž by se jí ptal, dovezl jí houpačku na malou zahrádku, kde zabrala naprostou většinu místa, které mohla venku mít. Byla velká a těžká a nebylo možné s ní pohnout, což Friedě dokonale připomnělo samotného Martina, který si pro sebe zabíral naprostou většinou místa v rodině. Byl na sebe stejně hrdý jako dítě, které právě mamince předvedlo svůj umělecký projekt. Naštěstí poté, co pochopila emocionální nezralost svého otce a dynamiku výměny rolí, která zde probíhala, neměla Frieda problém nechat houpačku odstranit a obnovit svou zahrádku tak, jak ji chtěla mít ona.

• MAJÍ NÍZKOU SCHOPNOST EMPATIE A JSOU EMOČNĚ NECITLIVÍ

Narušená schopnost empatie patří také mezi nejtypičtější rysy emocionálně nezralých lidí, stejně jako jejich vyhýbání se citové blízkosti a sdílení. Protože nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity, jsou stejně tak slepí vůči pocitům jiných lidí.

Empatie není jen společenská ohleduplnost a takt. Je nezbytná k citové blízkosti. Hluboký vztah bez empatie není možný. Mou oblíbenou definicí empatie je ta od Klause a Karin Grossmanových a Anny Schwan, kteří studovali dětské vazby a kteří popsali empatii jako „schopnost citlivé matky vidět a vnímat stavy a záměry z pohledu dítěte“ (1986, 127). Tato definice zahrnuje vědomí o pocitech i záměrech. Není to jen soucit nebo sympatie, ale chápání zájmů a vůle druhých lidí.

Ta nejvyšší forma empatie vyžaduje představivost, které se říká mentalizace (Fonagy a  Target 2008), což znamená schopnost si představit, že i druzí lidé mají svou unikátní mysl a myšlenkové procesy. Někteří psychologové tomu říkají teorie mysli. Dosáhnout této schopnosti je pro děti naprosto klíčový milník. Mentalizace vám umožňuje vzít v potaz úhly pohledu jiných lidí a jejich vnitřní prožívání, protože chápete, že mají svou vlastní mysl, která se od té vaší liší. Dobří rodiče vynikají v empatii i mentalizaci; jejich upřímný zájem, který dítě vnímá, vyvolává v tomto dítěti pocit, že je viděno a chápáno. Je to také zásadní dovednost pro vedení v podnicích, vojenství nebo jakékoli situaci, kde je důležité umět chápat a předvídat záměry druhých. Empatie je kolébkou emocionální inteligence (Goleman 1995), která je nezbytná pro společenský i pracovní úspěch.

Psycholog Paul Ekman ve svých rozhovorech s Dalai Lamou rozlišoval různé typy empatie a soucitu. Pravá empatie zahrnuje mnohem víc než jen vědět, co druzí lidé cítí; znamená to také souznít s jejich pocity (Dalai Lama a Ekman 2008). Například sociopaté mohou skvěle číst v pocitech druhých lidí a najít jejich slabá místa, ale bez schopnosti souznít s těmito pocity se pro ně jejich poznání stává prostředkem k predátorství, nikoli spojení.

To nám vrhá světlo na zajímavý fakt, který se týká emocionálně nezralých lidí. Navzdory tomu, že nesouzní empaticky s druhými lidmi, dokážou být velmi mazaní, když jde o odhadování záměrů a pocitů druhých. Toto porozumění však nevyužívají k tomu, aby se s druhými lidmi sblížili. Jejich empatie funguje spíše na instinktivní nebo povrchní sentimentální úrovni. Můžete cítit, že vás hodnotí, ale nikdy se necítíte opravdu pochopeni.

Nedostatek empatického souznění poukazuje na nedostatečný seberozvoj. Aby si rodiče uměli dobře představit, co cítí jejich děti, potřebují být sami dostatečně rozvinutí a schopní uvědomovat si své vlastní pocity. Pokud si toto sebeuvědomění nerozvinuli, nemohou souznít s druhými lidmi (včetně svých dětí), ani si představit, co mohou cítit uvnitř.

* * *

– z knihy Adult Children of Emotionally Immature Parents (Dospělé děti emocionálně nezralých rodičů), Lindsay C. Gibson, PsyD

překlad: Magda Techetová 

zdroj: Andělský deník: Seberozvoj (andelskydenik.blogspot.com)