Bůh po velké potopě lidem slíbil, že už na ně žádnou potopu v budoucnu nechystá.
Přikázal lidem, aby se rozptýlili a usadili po celé zemi. Lidé v Babylonu však byli nedůvěřiví a nechtěli věřit božímu slibu a tak se rozhodli, že sami postaví věž až do nebe, kde budou moct žít všichni pohromadě a odkud budou schopni zjistit příčinu potopy.
Chtěli tak zvýšit hrdost svých stavitelů a jejich děti odvrátit od Boha. Věž dosahovala obřích rozměrů. Některé zdroje uvádějí, že sahala do výšky 2,5 km.
Během stavby na různých místech věže si lidé předávali instrukce ohledně organizace a materiálu a Bůh když viděl jejich úmysly, spravedlivě se rozhořčil.
Poslal na věž andělské posly, kteří způsobili, že si lidé přestali vzájemně rozumět a potrestal stavitele tím, že každý začal mluvit jiným jazykem.
Pak seslal na věž hromy a blesky a vrchní část věže se skácela k zemi. Zmatení lidé se tak rozutekli po celé zemi.
Bože, jak poplatné dnešní době!
Právě se nacházíme v závěrečné části božího díla. Přestáváme si rozumět s těmi, se kterými jsme ještě donedávna drželi basu.
Lidé na sebe různě pokřikují ze všech koutů, aniž by přitom vůbec chápali, že není možné domluvit se křikem.
Bůh nás posílá na různá místa, tedy nepřeje si, abychom jako slepé stádo následovali svou pýchu a samozvané vůdce, kteří vykřikují nejvíc hlasitě. Bůh si přeje, aby každý člověk našel své vlastní místo, tedy jinými slovy, aby spočinul sám v sobě.
Teprve když člověk projde procesem individuace, začne být sám sebou a pak najde své skutečné místo i mezi druhými. Nikoliv jako ozubené kolečko v rámci mechanického systému, ale projevením svého jedinečného daru ve službě celku.
Teprve až každý z nás bude schopen kráčet vlastním směrem svojí přirozenou cestou, dostane se na místo, kam skutečně patří.
Přestaneme pak bojovat o zdroje, protože se staneme každý zdrojem sám sobě.
Přestaneme mezi sebou bojovat o to, kdo má větší pravdu, protože každý nalezne tu svoji jedinečnou pravdu svým jedinečným způsobem. Jakmile člověk už nemusí přesvědčovat druhé o své pravdě, znamená to, že sám došel klidu. To neznamená, že nemá svůj názor, právě naopak. Jeho pravda je tak živoucí a niterná, že není třeba jí oblékat líbivý šat, není třeba jí nikomu vnucovat, nikoho o ní přesvědčovat.
Přesvědčuje a vnucuje se jen ten, do sám v sobě nedůvěřuje. Teprve pak se lidstvo sjednotí, až každý člověk v sobě sjednotí své vlastní rozštěpené kousky duše a zjistí, že celou tu dobu vlastně bojoval sám se sebou a sám proti sobě.
Když člověk dojde klidu, dojde k lidu.
Každý boj, každá myšlenka boje a strachu, je dnes jen přidáváním další cihly do nejvyšších pater věže, kterou člověk buduje v sobě ve snaze získat kontrolu nad situací, která je pro všechny tak nevyhnutná a neodvratitelná. Věž je naše pýcha.
Kdo ji nechá v sobě padnout, odejde v klidu na své místo a začne žít život v souladu s boží vůlí. Všichni lidé procházejí stejnou zkušeností.
Jen někteří ještě stavějí, jiní padají z věže a jsou i tací, co už nalezli svoje nové místo mimo město zvané Babylon.
