Seděla vzadu, tak řekli, že se stydí,
postavila se do čela a nenáviděli její pýchu,
požádali ji o radu a potom zpochybnili její vedení,
označili ji za hlasitou a pak byli šokováni jejím mlčením.
Když nesdílela žádné ambice, řekli, že je to smutné,
tak jim řekla své sny a řekli, že je šílená.
řekli jí, že budou poslouchat, a pak si zakryli uši,
a pak ji objali, zatímco se smáli jejímu strachu.
A ona si to všechno poslechla a myslela si, že by přece měla,
snažit se ze všech sil být tou dívkou, kterou vidět chtěli.
Ale jednoho dne se zeptala, co je nejlepší pro ni,
a ne pro blažený pocit jejich.
A pak šla do lesa a stála tam se stromy,
slyšela šepot větru a tančila s listy,
mluvila k vrbě, jilmu a borovici,
a pověděla jim, všechno to, co slyšela od nich.
Pověděla jim, že nikdy není akorát,
že je vždy buď příliš málo, nebo až přespříliš moc,
příliš hlasitá nebo příliš tichá, příliš divoká nebo příliš slabá,
příliš moudrá nebo příliš pošetilá, příliš smělá nebo příliš zbabělá.
Nakonec našla malou mýtinu obklopenou jedlemi,
a tam se zastavila… a slyšela, co jí říkaly stromy,
seděla tam celé hodiny a nechtěla odejít,
neboť les neříkal nic, jen ji nechal dýchat.“
Přeloženo z angličtiny z básně Becky Hemley „Breathe“.
zdroj: (2) Šamani.cz – príspevky | Facebook
