„Nechat jít někoho, kdo nás odmítl, může být vysilující. Když od nás někdo odejde nebo nás opustí, vyvolá to mnoho emocí, kterými se musíme probrat. Může se aktivovat naše zranění z opuštění z minulosti a vynést na povrch naše nejhlubší strachy, že jsme pro druhé moc dobří nebo naopak ne dost dobří. To může vést k tomu, že příliš lpíme na někom, kdo s námi nechce být. Ale fakt, že se s někým cítíme být hluboce spojeni, ještě neznamená, že k nám patří a že spolu máme být.
Když se někoho nedokážeme vzdát, neustále na něj myslíme nebo zoufale taktizujeme, jak ho získat zpátky, odehrává se pod povrchem ještě něco jiného. V takových chvílích potřebuje péči naše vnitřní dítě. Měl by zakročit milující vnitřní rodič, postarat se o naše srdce a zabránit nám v sebeopuštění. Když se naladíme na své vnitřní dítě, když právě zažíváme odmítnutí, možná zjistíme, že se cítí vyděšené, ublížené, opuštěné, nejisté, odmítnuté, ne dost dobré, přehlížené, nedůležité či zapomenuté.
Když se takto cítí malé dítě, co potřebuje nejvíc? Bezpečí, jistotu, ujištění a ochranu. Když se aktivují naše rány, přirozeně věříme, že lékem na tu bolest je člověk, na kterého jsme upnutí, a kdyby se k nám vrátil, pomohl by nám cítit se zase dobře.
Pravda je taková, že když někdo nechce být ve vašem životě, nemůžete se s ním cítit v bezpečí. Můžete se naučit mít se rádi i bez něj a poskytnout si bezpečí a stabilitu, které jste hledali mimo sebe. Neplýtvejte energií na zbožné přání, aby se k vám někdo vrátil, a věnujte se raději snaze vrátit se domů ke svému vlastnímu Já. Zdravá láska není žádná hra. Nemusíte se snažit něco dělat, abyste byli milováni. Jste ze své podstaty hodní lásky takoví, jací jste.“
* * *
– z knihy Staň se tou pravou, Sheleana Aiyana
zdroj: Svět zázraků
