Zvykli jsme si citovat dvě hlavní přikázání: „Miluj Boha…“ a „Miluj bližního svého, jako sebe sama“. Faktem je, že milovat „sebe sama“ je také přikázání. Je potřeba milovat Boha nade vše, milovat sebe a milovat bližního svého.
Jenom je třeba vědět, kterého sama sebe máme milovat. Když milujeme sama sebe jako fyzickou schránku, jinými slovy milujeme naše instinkty a touhy, náš egoismus roste. Měli bychom milovat sebe jako Božskou duši a chránit lásku ve své duši.
Pýcha je ochrana vnějších aspektů bytí. Pyšný člověk brání svou důležitost, svou mysl, peníze, postavení ve společnosti. Když se staráme o ostatní a nemilujeme sami sebe, pak sami sebe pokládáme na popravčí špalek péče o jiné lidi. Věnujeme jim svou pozornost, péči, peníze – a oni si o nás otírají nohy. Tak se nám lidé mstí za to, že jsme je svou péčí zkazili.
Jestliže člověk miluje sám sebe, tedy Boha v sobě, pak dokáže ucítit tu mez, kterou nelze překračovat, za kterou již pomáhat člověku za to nestojí. Pomoci jednomu – to je dát, a pomoci druhému – to je vzít. Pomáhat je potřeba v první řadě duši. A duše se vnější pomocí nevyléčí zdaleka pokaždé. Duše se léčí láskou a askezí. Duši je třeba pomáhat nejen dáváním, ale také ztrátou a odloučením od pozemských statků a připoutaností.
Chceme-li pomoci milovanému člověku oprostit se, omezte jej – to je také pomoc a často účinnější než vnější podpora.
Naučte se milovat sama sebe. Je potřeba vždy dávat lásku a starat se o duši. V kritických okamžicích se můžeme obětovat a podporovat toho druhého. Ve vztazích musí být sinusoida. Pomáháte-li druhému tak, že ničíte sebe, pak ničíte jak svou duši, tak duši toho, komu pomáháte.
S. N. Lazarev – Zdraví člověka (Projevy pýchy)
zdroj: Cestou Světla
