Člověk = ego, stín a Pravé Já

Ego, stín a Pravé Já. To jsou klíčové pojmy, byť někdy jinými slovy nazvané, avšak totožné fenomény, každé duchovní cesty. To však neznamená, že člověk, jenž na duchovní cestě není, je těchto částí člověka, prost. Jen si jich není vědom, tedy je nerozlišuje. Pokusím se srozumitelně popsat a rozlišit tyto části člověka, jejž z něj dělají celek, a také se pokusím popsat jejich principy a funkce, jejichž pochopení je velmi užitečné k uspořádání těchto jednotlivých částí osobnosti. To člověku může dopomoci v rozlišení příčin problémů a nesrovnalostí jeho osobnosti, a následně života, jenž tato osobnost kolem sebe reflektuje svým vnitřním uspořádáním.

Je tedy klíčem k vypořádání se s karmou a „úkoly“, které jsme si do života v těle přišli odčinit, prožít. Začnu z odspodu, od ega a stínu a půjdu nahoru, přes Pravé Já až k Bohu. Postupně projdu jednotlivými principy, až snad dojde k celkovému propojení a pochopení všeho důležitého.

Většina lidí žije život, kdy svou osobnost nerozlišují, žijí v ní „nevědomě“. Sebe pojímají jako to, co si myslí, že si o nich myslí jiní, tedy mají se za to, jak vystupují zevně. Takto však mohou v sobě potlačovat svůj stín. Takový člověk praví: „já jsem zkrátka já a vše v mém životě je otázka náhody. Úspěch je otázkou štěstí, štěstí je otázkou náhody. Bůh neexistuje, jinak bych byl šťastný, nepostihovaly by mě věci, jež mi vadí.“ Mají se tedy pouze za osobnost tohoto života, ego, to viditelné. Ostatní lidi poměřují svým metrem, který je často ovlivněn stinnými stránkami jejich osobnosti. Nevhodným jednáním si vytváří vnitřní disharmonii, pro kterou nejsou schopni zažívat citlivějších a radost přinášejících kvalit lásky a dobré vůle, tedy duševních a duchovních kvalit. Proto hledají štěstí v pomíjivých náhradách štěstí, v materiálních hodnotách a smyslových požitcích, a stávají se na nich závislými. A jelikož tohle úsilí stojí mnoho sil a člověk by si raději jen lenivě užíval blahobytu, je schopen pro splnění svých cílů zacházet dál a dál za hranice lidskosti a lásky. Tím se však uzavírá ve svém egu a posiluje jej, a tím podporuje i své utrpení.
Takto jsou lidé doslova nevědomě uvězněni ve svém egu a stínu. Stín vzniká tím, když člověk dělá věci, jež se příčí lásce, tedy když člověk klade výš jiné priority, než aby ve vztazích k druhým, a to bez rozdílu, způsoboval co nejméně utrpení. To je ten čas svědomí, když se člověk rozhoduje, zda raději podpoří dobro obecně, tedy nebude násilně zasahovat do životů druhých, nebude nešetrně zasahovat do přírody, bude mírumilovný nebo podporující radost druhých, nebo raději vydělá co nejvíce sám pro sebe, za účelem materiálního a smyslového blahobytu, či uznání. Avšak přesto to není o tom zaměření navenek, to je jen důsledkem. Důležité je právě to, co nevědomý člověk přehlíží a má právě v nevědomí. A to je sám stín, „karma“, která tvoří ego. A ego není nic, než upnutost ke hmotnému a tělu, takže stín je tvořen právě z tužeb a nenávistného soutěžení v rámci hmotné existence. A z toho plyne nenávist, zášť, závist, nepřejícnost, povýšenost, méněcennost a podobně, negativní emoce které brání prožitkům přátelské rovnocenné lásky.

Začal jsem trochu razantněji, abych vystihl, co jsou principy stínu, jenž vzniká egoistickým zaměřením. Avšak nyní tyto principy vložím do lineárního pojetí života. Každý člověk je na tom zcela jinak, podle toho jak je na tom v evoluci duše. Dle toho jaké měl minulé inkarnace a jak v nich jednal. Je možná vědecky nevhodné psát o něčem, co nelze doložit. Ale existence posmrtného života a reinkarnace vědeckými, tedy pozemskými metodami doložit nelze. O jisté spojení mezi duší a tělem se pokoušeli snad všichni významní filozofové. Vždy došli k závěru, že to přímo není možné. Avšak tohle pojetí budu používat, abych se pokusil co nejvíce nastínit principy a příčiny fungování člověka. Reinkarnace totiž vnáší do všech teorií o člověku něco velmi důležitého. Tedy podporuje evoluci z duševního pohledu, ale zejména vylučuje náhodu, což vnáší hermetický vesmírný řád. Když poznáme jeho pravidla, jsou nám jako mapa, která nám pomůže vyřešit veškeré otázky a problémy života, můžeme nalézt své místo a zaměřit vhodně svou práci a úsilí, tedy poznáme, kde je naše místo a co máme dělat. Kdo však bude pozorně číst, může rozpoznat, že vlastně takový most mezi egem a duší lze učinit, když se od sebe oddělí a rozliší. Tohle rozdělení v zásadě nepřímo reinkarnaci podporuje, tedy spíš bez ní nemá smysl. A když tedy od sebe rozlišit jdou a bez reinkarnace postrádají smysl, může to být potvrzení reinkarnace? Jistě ne vědecky, pouze intuitivně a jaksi filozoficky.

Ego je tedy pozemská část člověka. Je to ta část, která byla utvořena výchovou, společností, názory s nimiž se dotyčný setkal, a různými dalšími dílčími jednotlivými prožitky a zážitky, které formovaly osobnost. Avšak tato část je pouze kouskem člověka. To, do jakého prostředí se člověk narodí, to jaké má možnosti utváření osobnosti, záleží právě na tom, kterou negativní stránku své osobnosti si přišel do tohoto života „odčinit“. To znamená znovu prožít to, v čem v minulosti chyboval, a skrze prožitek něčeho útrpného se může poučit. Poučí se však jen tehdy, když si uvědomí své stinné stránky a pochopí, jaké utrpení vnáší do života lidí. Život na Zemi se tedy stává místem, kde se duše může napravovat, tedy očišťovat od stínu, činů motivovaných egoismem. Tento egoismus není ničím jiným, než připoutaností ke hmotnému, smyslovému a tělesnému. Pokud je tedy člověk „uvězněn“ v egu, stává se jakousi hříčkou přírody, protože se staví nejen proti sobě, tím že si odpírá blaho pocházející z duševních hodnot a svůj rozvoj, ale také proti přírodě, přirozenosti a proti druhým lidem. Začíná jednat, svým egoistickým myšlením, v protikladu s přirozenými zákonitostmi vesmíru. Narušuje tedy svým jednáním harmonii ve vesmíru, jenž je bez zásahu svobodné vůle člověka. Harmonii, kdy vše funguje ku prospěchu celku, samoúčelně, směrem k vývoji; dokud nevstoupí kolaps – vědomé egem omezené jednání. To pochází z představy oddělenosti od celku a nezdravého pocitu důležitosti sebe samého.

Další částí člověka je Pravé Já. Dalo by se to svým způsobem nazvat duší. Je to samotné jádro bytosti, které je utvořeno prožitky v mnohých vtěleních. Je utvořeno mnohými inkarnacemi, během kterých nabyla různých vědění a dovedností. Ve své přirozenosti je čistá, stvořena ze světla, jenž jí dal Bůh sám ze sebe. Avšak má také své stinné stránky, ty vznikají z těžších přečinů odporujícím nerozlišující lásce, ty doslova stíní prozařování té Boží dobroty a lásky, tedy přímým zážitkům těchto kvalit. To právě kvůli nim se bytost znovu narodí do těla, neboť život tady je pro něj jedinou možností, jak si tuto svou „karmu“ odžít a odčinit, a skrze to pochopit co je správné a pocítit co je krásné, tedy duševní a duchovní kvality prosté stínu. Jak pravil Ježíš, „Neodejdete z tohoto světa, dokud nezaplatíte do posledního halíře“. To platí doslova. Někteří se inkarnují k posledním odčiněním a nejvyšší duchovní realizaci, avšak většina je někde na cestě zaplétání a proplétání se v materialismu, egoismu, a učení se důležitosti lásce, která je cestou ven. Vyvíjí se tedy to Pravé Já, které ve svém nejvýše možném vrcholu dokonalosti dosahuje realizace Boha, nebo tedy zcela čistých Božských kvalit, se zcela absolutní absencí stínů a egoismu a jakýchkoliv pojetí já. A jakmile veškeré hranice osobnosti mizí, nastává kvalitativní splynutí s Bohem.

Vývoj tedy probíhá na třech úrovních, tedy pozemské, duševní a duchovní. Pozemský vývoj se týká vyvázání se z mentální nadvlády oné pozemské osobnosti (ego), kterou doopravdy nejsme, která byla utvořena tou výchovou, s čímž jsme vlastně nemohli nic dělat, nemohli jsme se proti tomu stavět, neboť jsme se jakožto čistý nepopsaný list papíru učili orientovat v tomto světě. Avšak ne náhodou se narodíme do takových podmínek, které karmicky potřebujeme, abychom byli vychováni takovým způsobem a v takových vlivech, které vedou k utvoření takové osobnosti, díky které můžeme na „vlastní kůži“ zakusit naše slabiny a negativní stíny. A také naopak, ego se vyvine tak, kam až ho naše slabosti dokážou pustit. To je důkazem, že se duše vyvíjí. A díky tomuto pochopení může dojít k rozlišení ega a Pravého Já, které zakouší zkušenosti té pozemské osobnosti (ega). V tom důsledku samozřejmě přichází pochopení toho našeho stínu, na který si takto můžeme v pozemském životě přijít a trvale se od něj očistit, tedy zbavit se „karmy“. Ega se tedy nelze zbavit, ale je nutno jej poznat a prozkoumat, což vede k odpoutání se od něj a opuštění toho, co poznáme, že je nevhodné. Takto dojde ke stavu, kdy je ego používáno Pravým Já k projevování se v tomto světě, to je konečná realizace Pravého Já. Nazváno také buddhovská přirozenost, átman, Kristovo vědomí, Bytostné Já apod…

Duševní vývoj, vývoj Pravého Já se děje díky pozemskému životu. Je to vývoj za poznáním duchovních principů, lásky, dobra, pravdy, rovnosti, spravedlnosti, zkrátka absenci egoismu a výhod na úkor druhých. Když je tedy to ego vědomě zpracováno a jeho problémy pochopeny, tak se vědomí přesouvá k duševnímu. A jak se bytostně přibližujeme duši, tomu Pravému já, tak o to víc dochází k vyvázání z ega. Takže je to nižší, to ego, zpracováno tím Vyšším, Pravým Já, které se díky tomu napravilo v tom, v čem dosud chybovalo. Je to vlastně takové pozvedání se – z nižšího uvědoměním do vyššího. Takže pokud člověk nevěří v Boha, z důvodu, že by prý nečinil zlé, je tato teorie zcela egoistická a založená na nevědomém „chápání“. Naopak je nanejvýš dobrotivý a poskytuje nám nekonečné možnosti napravit své nevědomosti, kterými způsobujeme utrpení. Záleží jen na tom, jak spolupracujeme.

Když člověk svou osobnost takto rozčlení a rozpozná její složky, dosáhne realizace Pravého Bytostného Já, a může zcela vědomě a aktivně pracovat na rozvoji směrem k duchovnímu životu, konečné realizaci Boha, k rozplynutí veškerých pojetí Já a ztotožnění s Jednotou veškerenstva. Konečné poznání, že vše vyšlo z Boha, vše pracuje díky Bohu a ve vědomí Boha a směřuje zpět zpátky do Boha, obohacené zkušeností své cesty. Odbočení do ega je největší, avšak svým způsobem jaksi přirozený, omyl vědomí, jež Bůh od sebe oddělil a vyslal na cestu nabrat zkušenosti. Ego je tedy pravý pak Boha, pravé stavění se proti jeho vůli, a je tedy pokusem o to být sám Bohem. To je to pokušení ďáblovo, jak se praví. Bez práce na evoluci k pravému dosažení Božství, podlehne pokušení v dosažení velkého já, velkého ega.
Dosažení Pravého Já, však neznamená samotný duchovní život, neboť každý je na té duchovní cestě v určitém stádiu. Klíčové je však rozpoznat svou pravou pozici, aby mohla následovat co nejúčinnější vědomá práce na duchovním vývoji. O to víc je tedy důležité vědomě se zajímat o „duchovní hledání“, tedy o principy fungování člověka, abychom mohli co nejlépe využít svůj život, a začít vědomě pracovat tam, kde právě ve svém evolučním vývoji směrem k Bohu jsme.

Realizace Pravého Já nese mnohé výhody, zejména je to celistvá osobnost a nadále blaženost, jenž pochází z kontaktu s vlastní vnitřní energií, která začne tělem volně proudit. Takto člověk dosahuje očištění těla od negativních bloků, jenž způsobují nemoci a strádání na těle tam, kde nesprávně nebo omezeně proudí ta vlastní energie. To vysvětluje, že nemoci vznikají z vnitřních duševních příčin. Přichází uvolnění a absence strachu, to vše je jen důsledek ztotožnění s egem, tělesností. Na povrch se dostávají skrytá umění a dovednosti, tedy člověk se opravdu stává tím vnitřním principem, který procházel mnohými životy, ve kterých získával zkušenosti. Tito lidé, již nemají sobeckých přání, když se tělesné a materiální ego povznese, člověk přirozeně přistupuje k práci zcela jiným způsobem, kdy zejména myslí na druhé a blahobyt obecně, nebo přímo začne využívat některých ze skrytých umění Pravého Já, které využívá k duševnímu a duchovnímu růstu dalších lidí a prospěchu vůbec. To potvrzuje předchozí věty, že ego narušuje přirozený řád, harmonii vesmíru, protože když je ego zpracováno, bytost začne pracovat ve prospěch celku, a to vším dobrem, které v ní je.

V souhrnu je tedy důležité rozlišit ego, jenž bylo vytvarováno životem zde na zemi, rozpoznat své stinné stránky, které nás v podstatě přivedly do „šlamastik života“, jež plynou ze ztotožnění se s egem, a zároveň s tím přiblížit se Pravému Já, což je klíčem ke konečné duchovní realizaci. A pokud tento postup dojde do konce, můžeme se poté radovat z čistých, laskavých a radostivých kvalit Pravého Já, které je vlastně tím štěstím, ke kterému je člověk přirozeně hnán svou touhou. Akorát zbloudil do ega, když se chtěl vyhnout očistě od svých temných stránek a raději hledal náhražky štěstí ve smyslech a materiálním blahu. Avšak je třeba růst a růst přináší radost a mnohé spousty dalších zázraků.

Důležité je ještě dodat, že rozlišení ega a Pravého Já, neznamená nějaké rozdělení se. Naopak, je to vědomé ovládání obou těchto složek najendou. Je to cesta ke sjednocení. To je různě zmiňováno, ať zřetelněji nebo symbolicky, v duchovních učeních. Také to neznamená vzdání se ega, protože ego potřebujeme k tomu, abychom se mohli aktivně postavit zlu v rámci pozemské existence. Pokud na nás někdo chce parazitovat, chce nás nějak okrást, přece se nenecháme, vždyť takto bysme v něm jen napomáhali zlu. Ono rozlišení je právě důležité k uvědomění našeho stínu, což následně vede k tomu propojení osobnosti, jenž vznikla v tomto životě, jakožto ego, s tou skutečnou, Pravým Já. Ale neznamená to ani stavění se proti přirozenosti toho ega, jen z něj musí zmizet zlo a sebestřednost. Tak dochází ke zcelení osobnosti v jedinou, které funguje tak jak má, a v rámci dobra, lásky a Boha, avšak tady na Zemi projevující se v rámci osobnosti jejíž životní vlivy prožila. Je to synkreze, spojení, díky kterému se můžeme velmi mnoho naučit. Ve své podstatě žádné rozdělení není, jsou to jen slovní pojmy, které nám pomáhají rozlišit určité kvality Jedné osobnosti, která se má nějak vyvíjet, díky zkušenosti v těle, kdy vzinkají okolními vlivy „ego-osobnost“

prevzaté z:

http://www.kralovstvinebeske.cz/news/clovek-ego-stin-a-prave-ja/