Ustrašené či pochybující ego se nedokáže vyrovnat s nepříjemnými danostmi života – vyžaduje perfektní svět, na nějž má podle svého názoru nárok. Pokouší se tedy realitu přetvořit podle svých představ, usiluje o nadvládu nad událostmi. Ve výsledku se reality obává, místo aby ji s důvěrou přijalo.
Pod nadvládou takového ega nejsme schopni uvěřit, že bolest, která nás právě nyní sužuje, může být 
příležitostí k růstu. Máme-li však základní důvěru, říkáme nepodmíněné ano každému údělu, protože cítíme, že prostřednictvím osudových ran se můžeme dopracovat k bdělé pozornosti a milující vlídnosti – tedy přiblížit se k osvícení. Základní důvěra nás učí říkat nepodmíněné ano v každé situaci. Nelze to však chápat jako pouhé přijetí osudu. Naše ano není dualistické. Neznamená, že se „odevzdáváme krutému údělu“, ale že „přijímáme svou zkušenost“. V takové chvíli žijeme v bdělé pozornosti a otevíráme se duchovnímu naplnění.
V duchovní oblasti pro nás existuje ještě jeden úkol – musíme se zbavit snahy mít vše pod kontrolou. Chceme-li ovládat svět, říkáme životu nepodmíněné ne, odmítáme svůj úděl, dáváme prostor egu, aby hrálo hlavní roli. Jak se však ego postupně uzdravuje, touha po kontrole slábne. Snažíme se život spíše rozumně řídit než arogantně ovládat. Když vidíme, že bychom některé věci mohli změnit k lepšímu, zaujmeme aktivní přístup a začneme jednat. Pokud se nám zdá, že by nám mohli pomoci ostatní, uctivě je o pomoc požádáme. Zdravé ego bez váhání koná, ale zároveň se vztahuje k druhým: „Budu jednat sám, ale když uznám za vhodné, poprosím o pomoc přátele. Tak se mé potřeby snáze naplní.“ S takovým přístupem máme život ve vlastních rukou, řídíme jej, ale zároveň pěstujeme vztahy s lidmi kolem sebe. Nejsme bezmocní, problémy odvážně a aktivně řešíme. Nemáme však sklon kontrolovat to, co nám nepřísluší, přisvojovat si nepatřičná práva a manipulovat druhými jen proto, abychom dosáhli svého.
Naše potřeba věci ovládat není vlastně žádná potřeba – je to panická hrůza z toho, že nechopíme-li se otěží, život se nám vymkne z ruky. Dvanáctibodové léčebné programy zdůrazňují známou modlitbu vedoucí k vnitřní vyrovnanosti:
„Bože, dej mi klid, abych přijal věci, které nedokážu změnit, odvahu, abych změnil ty, jež změnit lze, a moudrost, abych je od sebe rozeznal.“
Hodláme-li všechno bez ustání ovládat, této moudrosti jsme se vzdali, neřídíme se podle ní. Možná jsme si touhu po kontrole osvojili už v dětství, protože rodiče nedokázali vyplnit naše potřeby tak, jak bychom si byli přáli. Uchýlili jsme se k manipulaci, neboť se nám zdálo, že život nám neposkytuje pocit bezpečí a jistoty. Co se týká fyzických potřeb, bylo o nás možná postaráno dobře. Potřeby citové a další však zůstávaly příliš často bez odezvy. Žádný člověk neměl dokonalé dětství a někteří si ze zoufalství nad tím, že jejich potřeby nikdo nevyslyšel, zvyklí ovládat chod světa podle svých rozmarů. Jiní se naučili dosahovat vytoužených cílů rozumným a efektivním způsobem, aniž by se uchylovali k manipulaci. Touha ovládat události i lidské reakce se tedy většinou rodí v dávné době dětských let, kdy jsme urputně usilovali o vyplnění svých potřeb.
V určitém okamžiku jsme přestali spoléhat na druhé nebo na náhodu, protože jsme přestali věřit, že se dočkáme uspokojení přirozenou a nenásilnou cestou. Začali jsme trvat na tom, že všechno se musí dít přesně tak, jak poručíme. Tato touha po kontrole založená na strachu nám zůstala až do dospělého věku a stala se nedílnou součástí naší osobnosti. Bohužel se tím však vzdalujeme možnosti osvojit si základní důvěru ke světu.
Vyděšené ego zoufale hledá jistotu a bezpečí. Myslí si, že je najde ve chvíli, kdy se mu podaří ovládnout situaci podle svých představ, jinak si připadá bezmocné. Skutečnost je však taková, že někdy se zkrátka naše představy splní, jindy ne, a my na to nemáme vliv. Dokážeme však přežít za všech okolností, ať se stane cokoli. Schopnost vyrovnat se s problémy je mnohem důležitější než to, abychom získali, po čem naše srdce touží. V prvním případě si umíme říci o pomoc, ale nikdy nikým nemanipulujeme. Nejlépe přežijeme tak, že si přestaneme zoufat nad nespolehlivostí ostatních a budeme věřit tomu, že život nám dříve nebo později přinese přesně to, co je pro nás nejlepší. K tomu je zapotřebí základní důvěry, která je protilátkou zoufalství a osvobozuje nás od touhy vládnout a kontrolovat. Prostřednictvím základní důvěry v sobě objevíme autentickou sílu, která nám umožní překonat každou překážku.
Spoléháme-li se stoprocentně a jedině sami na sebe, znamená to, že nemáme ke světu důvěru. Myslíme si, že naše ego je jediným hráčem v poli, protože nedokážeme věřit nikomu jinému než sobě. Život nám připadá plný nástrah a nikde nevidíme záchranné lano. To však není obraz skutečnosti, jaká je, ale výraz rozporu mezi touhou našeho ega a naším skutečným určením.
Tento rozpor vzniká mezi každodenní tváří vytvořenou arogantním egem a naší celistvostí – komplexní povahou osobnosti vznikající na základě přirozeného proudu reálného života. Připadá nám, že nemáme pevnou půdu pod nohama, pokus si ji sami nevytvoříme, že neexistuje záchranná síť, pokud ji sami nenapneme, a že se nemáme o co opřít, pokud si opěrný bod vlastními silami nevybudujeme. V této bezedné propasti ega se cítíme jako ve vzduchoprázdnu a tím víc usilujeme o kontrolu nad veškerým děním. Jímá nás hrůza, že se v nás cosi utrhne a my se zřítíme do chřtánu nelítostného života. A přitom jedině tak se doopravdy naučíme létat.
Když nám konečně dojde, že ego není pánbůh, aby se dokázalo vzepřít neodvratným životním pravdám, odhodíme pýchu. Řekneme ano životu v jeho reálné podobě a duchovně vyrosteme. V okamžiku, kdy se smíříme s faktem, že věci se mění a končí, místo abychom se neustále snažili tomu zabránit, nás prostoupí pokora. Necháme se unášet proudem, přestaneme křečovitě svírat veslo. Uvědomíme si, že lidé nejsou vždy loajální a láskyplní, ale dáme si závazek, že my se k nim navzdory všemu vždycky budeme chovat s milující vlídností. Postihne-li nás neštěstí, budeme statečně bojovat a poučíme se z něj.
Události se nedějí proto, abychom se z nich mohli poučit. Základní důvěra nás vede k uvědomění, že události se zkrátka dějí a naším úkolem je přijmout vše, co se přihodí, a poučit se z toho. Základní důvěra spoléhá na viditelnou příležitost, nikoli na neviditelný záměr. Je naivní domnívat se, že všechno se vždycky v dobré obrátí. To není žádná moudrost, ale bláhové přání. Základní důvěra nás vede spíše k přesvědčení, že se dokážeme vyrovnat se vším, co nás potká. Věříme, že máme dostatečné vnitřní zdroje, abychom přežili, nedomníváme se, že máme právo na to, aby se země točila podle našich představ. Jediné, čemu můžeme věřit, je skutečnost, že každá událost nám poskytne příležitost k růstu.
Základní důvěra nás nevede k rezignované odevzdanosti, nečiní z nás pasivní oběti krutého osudu. Naopak – nepřestáváme vidět smysl v usilovné snaze odvrátit zlo či porazit bezpráví páchané na nás nebo na našich blízkých. S odvahou se pouštíme do všeho, co můžeme změnit, zároveň jsme však naprosto smířeni s tím, co změnit nelze. Nerezignujeme, jen s klidem bereme na vědomí, že existují věci, na které nemáme vliv.
S takovým přístupem můžeme iniciovat změnu, aniž bychom určovali, jakou povahu bude tato proměna ve výsledku mít. Dokážeme změnit svůj život i životy ostatních lidí k lepšímu bez manipulace a násilí. Právě takový pocit moci je zdravou alternativou touhy po kontrole. Bez základní důvěry ho však nikdy nedosáhneme. Bude nám připadat, že když pustíme otěže, svět se zblázní a my se v něm ztratíme. Paradoxně však získáme sebedůvěru právě tím, že se kontroly vzdáme a dovolíme životu, aby spontánně plynul. Budeme-li odhodlaně měnit vše, co změnit lze, a přijmeme bez reptání nezměnitelné, uklidníme se a dosáhneme vyrovnanosti. Nebudeme se snažit ovládat realitu násilím, nebudeme jako Popelčina nevlastní sestra, která se vší mocí snažila obout střevíček, který jí byl malý.
Pokud se nám základní důvěry v život nedostává, pochybujeme o tom, že naše země je – podle básníka Roberta Frosta – „místem stvořeným pro lásku“. Bez základní důvěry se nikdy neodvážíme zahodit veslo a nechat bárku života plout přirozenou cestou. Místo toho budeme ve dne v noci u kormidla v neúprosné snaze změnit kurz ze strachu, že nedosáhneme pocitu bezpečí a jistoty. Pokud základní důvěru máme, budeme žít s přesvědčením, že se nám nemůže stát nic, co by nepřispívalo k vyplnění naší neutěšitelné touhy po celistvosti. Každá událost a každé setkání je součástí našeho jedinečného příběhu. Jinými slovy – nedostáváme od života nic, co už by dávno nebylo naše. Takové přesvědčení nás zbavuje strachu a činí ze světa přátelské místo.
* * *
– z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo
ZDROJ: http://andelskydenik.blogspot.sk/search/label/Duchovn%C3%AD%20r%C5%AFst
