Ako na rany osudu

Když začnou problémy s duší, dochází k přenesení těchto problémů na vnější úroveň – na tělo a osud, což znamená, že člověk onemocní a začne se dostávat do potíží, což očišťuje jeho duši.

Astma a bronchitida jsou následkem nepřijetí osudu, pocitů ukřivděnosti vůči osudu a blízkým. Ukřivděný je ten, kdo má neměnný obraz světa a snaží se sobě přizpůsobit každého a všechno kolem sebe. Jedná se o jeden z projevů pýchy.

Když člověk proklíná svůj osud, je nespokojený se svým životem, lituje minulosti, nepřijímá, co se stalo, když vnitřně bojuje s vnějším světem a věří, že svět je krutý a nespravedlivý, pak v takovém člověku začíná růst pýcha.

Pýcha začíná výčitkou k Bohu, nespokojeností s osudem, neúctou nebo odsuzováním rodičů, sklíčeností, zřeknutím se lásky k milovanému člověku. To vše je porušením prvního přikázání. Potom následuje uctívání model: klanění se nejenom jiným bohům, ale také lidem, jako by byli božstvem, i sobě samému – svým tužbám a instinktům. A to je již porušení druhého přikázání. Pak se objeví chtíč a láska se nepozorovaně mění ve vášeň a hledání požitku.

Tudíž zpočátku se objevuje nespokojenost s osudem, nepřijetí Boží vůle, pak odsouzení lidí, sklíčenost, nespokojenost se sebou samým a pak dochází k přesunutí na děti, které se narodily, a ty v sobě už mají nejen pýchu, ale i program sebezničení.

Člověk se mění tehdy, když má alespoň minimální touhu se změnit. Stává se, že osud poměrně tvrdě a někdy krutě člověka postrkuje k přání se změnit. Aby se však tato volba stala dobrovolnou, musí před ní člověk obvykle podstoupit vážné zkoušky a ztráty, díky kterým klesne jeho připoutanost.

Když člověk opravdu cítí lásku, je připraven oprostit se od své připoutanosti. Když se však láska promění ve vášeň, zříct se připoutanosti je téměř nemožné. Právě proto nám osud pomáhá nemocemi, neštěstími a ztrátami, pokud je připoutanost k životu příliš vysoká.

Takový člověk ztrácí pocit hluboké úcty k Bohu a respekt k vlastnímu osudu, klade své já na první místo a všechny zásluhy připisuje sobě samému. Uctívá život pro život sám a také vše, co jeho život udržuje a zachovává. Výsledkem je, že všechno, co člověk uctívá, začíná ztrácet, poněvadž to vše jej odvádí od Boha.

Osud je příznivý k tomu, kdo vůči němu necítí ukřivděnost, kdo věří v sebe, kdo je energický a dobrosrdečný.