„Milovaný člověk nás před ničím nezachraňuje. On nás ani nemá zachraňovat.“ Jorge Bucay
Jestliže jsem vyrostl/a v dysfunkční rodině, nedostalo se mi dostatečně lásky a pocitu, že mě někdo potřebuje, prostě jen proto, že jsem. Proto je moje touha po lásce a vlídnosti extrémně silná.
Jestliže v důsledku působení dysfunkční rodičovské rodiny je můj vnitřní kompas narušen a realita pokřivená, moje milostné a blízké vztahy se podvědomě asociují s křivdou, bolestí, strachem a pocitem viny.
Závislé vztahy.
Jestliže jsem necítil/a, že mí rodiče mě potřebují prostě jen proto, že jsem a jestliže jsem nebyl/a bezpodmínečně milován/a, naučil/a jsem se být pro ně potřebný/á a funkční, třeba i ke své vlastní škodě.
Jestliže moje potřeba pocitu, že mě někdo potřebuje, je silná, mám tendenci nebrat v úvahu jiné svoje potřeby, ani svůj aktuální stav.
Jestliže mám štěstí a podařilo se mi najít toho výjimečného jedince, který mě potřebuje, docházím k přesvědčení, že jsem našel/a toho pravého, toho, kdo mě udělá šťastným, toho, kvůli komu stojí za to žít. To všechno ve mně vyvolává všezaplavující euforii, která na mě působí jako droga.
Jestliže potřeba být někomu potřebný/á je u mě to hlavní, jsem neustále fixován/a na to, jak se ten druhý se mnou cítí. Přičemž vůbec nemyslím na to, jak se ním cítím já.
Jestliže jsem v našem vztahu na partnera fixován/a a zapomínám přitom na sebe, vytvářím závislý vztah. Je mi vlastní ve vztahu se rozplynout.
Jestliže se nacházím v závislém vztahu, je pro mě snaha uchovat vztah přednější než pocit mojí vlastní spokojenosti a radosti z něj.
Jestliže jsem emocionálně závislý/á, špatně se ve vztahu k objektu svojí závislosti ovládám — pokouším se ovládat objekt samotný a pociťuji hněv, když se mi to nedaří. Potom cítím pokání a zakouším pocity viny.
Jestliže mám závislý vztah, v němž se mi občas podaří cítit se jako někdo, koho potřebují, ztrácejí pro mě všechny ostatní součásti mého života ve srovnání s tímto vztahem na ceně. Snadno se zřeknu práce, studia i přátel kvůli tomu, koho miluji.
Jestliže se mi v závislém vztahu podaří cítit se jako někdo, koho potřebují, zaplatím za tento vztah vysokou cenu: svými touhami, přáními, city, potřebami a komfortem. Den po dni po kouskách ničím sám/sama sebe.
Jestliže se budu cítit jako ten, koho potřebují, budu ochoten/ochotná zrušit své vlastní hranice a prakticky ze svého slovníku vyřadit slovo „ne“, nezávisle na kontextu.
Jestliže mě ovládá touha být potřebný/á, nemám šanci vybrat si člověka, kterého potřebuji, protože se budu orientovat pouze na ty, kteří potřebují mě.
Jestliže při svém výběru dávám přednost těm, kteří potřebují mě, dostanou se do pole mé pozornosti i partneři nedostateční, problematičtí, infantilní. Zato partneři celiství a stálí budou mimo můj záběr.
Jestliže si pravidelně vybírám partnery, kteří mě kvůli něčemu potřebují, nacházím se ve vztazích s porušenou rovnováhou mezi dávat a brát, protože více dávám.
Jestliže je rovnováha ve vztahu, ve kterém se nacházím, porušena, dříve nebo později se mě zmocní pocit zpustošení, prázdnoty a apatie, budu se nedobře cítit, často zakoušet pocity křivdy, strachu a bolesti. O těchto pocitech partnerovi samozřejmě nic neříkám.
Jestliže buduji závislý vztah, ve kterém zakouším velmi mnoho bolestných afektů, přikládám odpovědnost za to, v jak traumatickém vztahu se nacházím, svému partnerovi. Svou vlastní odpovědnost v tom nespatřuji.
Jestliže jsem si zvykl/a prožívat v blízkém vztahu silné negativní pocity, přivykl/a jsem také pravidelnému vyplavování průvodců stresu, endogenních opiátů, do krve. Velká amplituda emocionálních výkyvů je pro mě přitažlivá a zdravý vztah a partneři mě nudí, nebaví mě.
Jestliže už jsem několikrát absolvoval/a kolečko závislého vztahu a uvědomuji si, že mnohé z toho, co je výše uvedeno, se týká právě mě, jsem už na cestě k úniku z emocionální závislosti.
Jestliže už na této cestě jsem, je mi jasné, že sám/a si s tím neporadím. Hledám proto podporu a obnovuji sociální vztahy.
Jdu se léčit, abych se naučil/a všímat si sám/sama sebe, abych se naučil/a starat se o sebe, aby oživil/a svoji senzitivitu a „odžil/a“ si ty pocity, které jsem si přinesl/a ze své dysfunkční rodiny a které jsem roky potlačoval/a.
V důsledku terapie se vyrovnává má potřeba závislého vztahu, což znamená, že v mém zorném poli se začínají ocitat jiní partneři/jiné partnerky, osobnosti zdravější a stálejší. Stravující toxická euforie zmizí – to je cena mojí volby.
Marie Muchinová
