Cesta za Pravdou

Potřebujeme realizovat to, co je za samou možností protikladů a
pochybností, co je nad změnami a střídáním času, nad všemi proměnami, nad časem i prostorem. To, co je vždy stejné a co se nikdy nemění.

Cesta za Pravdou je jako hledání zářícího démantu s nekonečným množstvím faset. Kolik praktických pohledů, kolik zkušeností a zkoušek, kolik snah, tolik drobných záblesků v šedém písku všednosti. Budeme hovořit o cestách dlouhých, tzv. cestách mravenců, i o rychlých cestách duchovních orlů a možná i o zkratkách. A alespoň v jejich počátečních krocích je přezkoušíme.

Život je základnou, z níž vycházíme, je naší učebnou, školou i cestou. Knihy a předměty jsou jen kompasem ukazujícím cestu. Na pochod se však musíme dát sami, a to hned.

Probuzený nežije „nad věcmi“, jak by si někdo myslel, ale spíš v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu. On stojí, ačkoliv všechny věci kolem se pohybují. Je ve vědomí. Je ve své vlastní podstatě, která není omezena tělem, v nepohybu, mimo prostor i čas. Přijde-li však do ne-pohybu pohyb, tedy přijde-li podnět k přiložení pozornosti k některému „objektu“ – věci, osobě, události, zkrátka k „dharmě“, jak říkají Indové -, probuzený, aniž by k tomuto objektu přilnul, okamžitě poznává, že on jakožto čisté vědomí je
též onou „věcí“, dharmou, která vyvstala v mysli a k níž přiložil pozornost. Prozření na této cestě, v této józe nad protiklady se tedy děje vlastně na dvou úrovních. Na úrovni vnitřní, v čistém vědomí Já, v čisté existenci našeho vnitřního, neosobního Já, a na úrovni vnější, v projevu vědomí, v jeho chaosu, tedy ve vesmíru, ve vnějším světě. Konečným sumárním prozřením není však nic jiného než pochopení, že obě úrovně jsou jedno a totéž, že NENÍ PROTIKLADŮ, ALE JEN JEDNA BOŽSKÁ SKUTEČNOST. Že je jako v nebi, tak i na zemi.