Nikdy nevíme, kdo bude potřebovat naši pomoc, stejně jako nemůžeme vědět, kdo přijde v těžké chvíli na pomoc nám. V této souvislosti nás velmi oslovila příhoda ze života spisovatele Franze Kafky. Jednoho dne se náhodně setkal se skutečným žalem a nezůstal lhostejný.
V hledání léčby své těžké nemoci se Kafka na počátku dvacátých let ocitl v Berlíně. Každý den chodil na procházku do parku. Jednou tam potkal malou holčičku, která usedavě plakala, protože ztratila svou panenku. Kafka jí nabídl, že bude hledat také. Zítra přijde na stejné místo a řekne jí, jak jeho hledání dopadlo.
Panenku samozřejmě nenašel. Přinesl však holčičce dopis, který jí panenka napsala. „Prosím tě, nezlob se na mě, že jsem odešla“, četl holčičce psaní. „Vydala jsem se do světa, abych ho trochu poznala. Budu ti psát o všem, co mě potkalo“.
Několik týdnů pak přicházel Kafka do parku a četl holčičce dopisy barvitě popisující panenčino cestování.
Kafkova nemoc se však stále zhoršovala a těžký stav ho donutil odjet do sanatoria v rakouském Kierlingu. Když se naposledy s holčičkou setkal, přinesl jí panenku. Vůbec se nepodobala té původní, ale vysvětlení bylo na přiloženém lístečku:
„Cestování mě změnilo … „
