Teorie čtení myšlenek:
Paul Eckman dokáže vyčíst myšlenky z lidské tváře
1. Tři osudné chyby
Asi nejběžnější – a nejdůležitější – formy rychlého poznávání jsou názory a soudy, které činíme o jiných lidech. Každou minutu, kterou trávíme v přítomnosti někoho jiného, produkujeme nepřetržitý proud předpovědí a vývodů na téma, co si dotyčná osoba myslí a co cítí. Když nám někdo řekne „Miluji tě“, podíváme se mu nebo jí do očí, abychom posoudili jeho nebo její upřímnost.
Když se seznámíme s někým novým, často zachycujeme jemné signály, takže i když ten člověk mluvil normálně a přátelsky, řekneme si třeba: „Myslím, že jsem se mu nelíbil“ nebo: „Myslím, že není příliš šťastná.“ Snadno analyzujeme komplikované rozdíly ve výrazu obličeje. Kdybyste mě třeba viděli, jak se usmívám a hraje mi v očích, řekli byste, že jsem se dobře bavil. Ale kdybyste mě viděli, jak přikyvuji a přehnaně se usmívám se staženými koutky úst, usoudili byste, že mě někdo škádlil a já na to reaguji sarkasticky. Kdybych s někým navázal kontakt očima, trochu se usmál a pak sklopil oči, mysleli byste si, že flirtuji. Kdybych něco řekl vzápětí bych se rychle usmál a naklonil bych hlavu, možnábyste usoudili, že jsem právě řekl cosi trochu hrubého a snažil jsem se to trochu zlehčit. K těmto závěrům byste vůbec nepotřebovali slyšet, co říkám.
Prostě by vám naskočily. Stačil by okamžik, a byly by tu. Kdybyste si sedli k ročnímu dítěti hrajícímusi na podlaze a udělali něco trochu podivného, třeba mu položili dlaně na ruce, dítě by okamžitě zvedlo hlavu a podívalo by se vám do očí. Proč? Protože jste udělali něco, co si žádá vysvětlení, a dítě ví, že odpověd najde ve vašich očích. Tento zažitý způsob odvozování motivací a záměrů druhých je klasické krájení na tenko. Spočívá v zaznamenávání nepatrných, okamžik trvajících vodítek, pomocí nichž čteme něčí myšlenky Jen málokterý impuls je tak automatický a základní a jen málokterý používáme s tak převážně vynikajícími výsledky.
2. Teorie čtení myšlenek
Většina toho, co o čtení myšlenek víme, pochází od dvou znamenitých vědců, učitele a žáka – Silvana Tomkinse a Paula Ekmana. l Tomkins byl učitel. Narodil se na počátku minulého století ve Filadelfii v rodině zubaře z Ruska. Byl malý, obtloustlý v pase, měl mohutnou hřívu šedých vlasů a nosil veliké černé plastové brýle. Učil psychologii na Princetonu a Rutgersově univerzitě. Byl autorem čtyřsvazkového díla Affect, Imagery,Consciousness (Afekt, představivost, vědomí), které bylo tak neproniknutelné, že se jeho čtenáři dělili na ty, kteří mu rozuměli a považovali je za geniální, a stejně velké množství těch, kteří mu nerozuměli a považovali je za geniální. Byl legendární diskutér. Stávalo se, že na konci koktejlového večírku seděly řady napjatých posluchačů Tomkinsovi u nohou.
Pak někdo řekl: „Mám ještě jednu otázku“ – a všichni zůstali ještě další hodinu a půl, po kterou Tomkins vykládal třeba o komiksech, nějakém sitcomu, biologii emocí, svých výhradách vůči Kantovi a svém nadšení pro nejnovější diety – to vše zkombinované do jednoho dlouhého proslovu.
Za velké hospodářské krize, kdy studoval na Harvardu na doktorát, si vydělával tipováním pro jistý syndikát organizující sázky na koně a byl tak úspěšný, že si žil jako boháč na manhattanské Upper East Side. Na dostizích, kde celé hodiny sedával a pozoroval koně triedrem, byl znám jako „Profesor“. „Měl systém na předpovídání výsledků podle toho, jací koně bylivedle daného koně, přičemž pracoval s jejich emocionálními
vztahy,“ vzpomíná Ekman.
Například jestliže kůň ve svém prvním nebo druhém roce prohrál s klisnou, když se pak ocitl na startu vedle klisny, býval vyřízený (nebo tak nějak – nikdo to neznal jistě).Tomkins se domníval, že obličej – i obličej koně – skrývá cenná vodítka k vnitrním emocím a motivacím. Říkalo se o něm, že přišel na poštu, podíval se na plakát s podobiznami hledaných zločinců a jen z jejich policejních fotografií dokázal určit, jaký zločin spáchali. „Díval se na To Tell The Truth (Po pravdě řečeno) (televizní soutěž, v níž se tři lidé vydávali za stejného člověka, a panel celebrit jim kladl otázky a poté hádal, který z nich to opravdu je, pozn. překl.) a s naprostou jistotou vždy poznal, kdo lže,“ vzpomíná jeho syn Mark. „Dokonce jednou napsal producentovi té soutěže, že je příliš snadná, a ten ho pozval, aby přijel do New Yorku a v zákulisí jim ukázal, jak to dělá.“ Virginia Demosová, která přednáší psychologii na Harvardu, si vzpomíná na obšírný rozhovor, který měla s Tomkinsem během konference, na níž v roce 1988 delegáti Demokratické strany rozhodovali o svém kandidátu na prezidenta.
„Telefonovali jsme spolu a on ztlumil zvuk a sledoval, jak spolu mluví třeba Jesse Jackson s Michaelem Dukakisem, četl jejich obličeje a předpovídal, co se bude dít. Bylo to neuvěřitelné.“
Paul Ekman se poprvé setkal s Tomkinsem počátkem 60. let. Ekman byl tehdy mladý psycholog, který zrovna dokončil postgraduální studium a zajímal se o studium obličejů. Uvažoval,zda existují společná pravidla pro utváření výrazů na lidských obličejích. Silvan Tomkins říkal, že existují. Ale většina psychologů tvrdila, že neexistují. Převládající názor tehdy zněl, že výrazy jsou kulturně determinované – že používáme obličeje
podle naučených společenských konvencí. Ekman nevěděl, který názor je správný, a tak vyrazil do Japonska, Brazílie, Argentiny, a dokonce ke vzdáleným kmenům v džunglích Dálného východu s fotografiemi žen a mužů s výraznými výrazy v obličeji. Ke svému překvapení zjistil, že kamkoli jel, všude se lidé shodli na tom, co ty výrazy vyjadřují. Uvědomil si, že Tomkins má pravdu.
Nedlouho poté navštívil Tomkins Ekmana v jeho laboratoři v San Francisku. Ekmanovi se podařilo najít třicet tisíc metrů filmu, které natočil virolog Carleton Gajdusek hluboko v džunglích Nové Guineje. Na části filmu byl kmen jménem Jižní Fore, což byli mírumilovní a přátelští lidé. Zbytek zabíraly záběry Kukukuku, nepřátelského, vražedného kmene praktikujícího homosexuální rituál, při němž museli předpubertální chapci sloužit jako kurtizány starším kmene. Ekman se svým asistentem Wallacem Friesenem se šest měsíců probírali filmy, vyřazovali nesouvisející materiál a zaměřili se na detailní záběry obličejů, aby mohli porovnat výrazy obličeje obou skupin.
Zatímco Ekman chystal promítačku, Tomkins čekal vzadu. O kmenech ve filmu mu nikdo nic neřekl a veškerý identifikující kontext byl vystříhán. Tomkins se soustředěně díval skrz brýle. Na konci filmu přistoupil k plátnu a ukázal na obličeje kmene Jižní Fore: „Toto jsou milí, jemní, velmi chápaví a mírumilovní lidé,“ řekl. Pak ukázal na obličeje Kukukuku: „Ta druhá skupina je násilná a vidím zde mnoho znaků nasvědčujících homosexualitě.“ Ještě dnes, po třetině století, se Ekman nedokáže vyrovnat s tím, co Tomkins dokázal. „Bože! Živě si vzpomínám, jak jsem mu řekl: ,Silvane, jak to prosím tě děláš?`“ vypráví Ekman. „A on šel k plátnu, pustili jsme film pomalu pozpátku a on ukazoval určité vypukliny a vrásky na obličejích, ze kterých ve svých soudech vycházel. Tehdy mi došlo, že budu muset rozbalit obličej. Byl to zlatý důl na informace, který všichni ignorovali. Tenhle člověk to viděl, a když to viděl on, možná by to mohl vidět každý.“
Přeloženo ze zahraničních zdrojů, Osud.cz.
prevzaté z
http://www.osud.cz/teorie-cteni-myslenekpaul-eckman-dokaze-vycist-myslenky-z-lidske-tvare