„Leonard Cohen jednou vyprávěl o svém učiteli, který mu řekl, že čím jsme starší, tím jsme osamělejší a tím hlubší lásku potřebujeme. Je to proto, že jak jdeme životem, máme tendenci se příliš ztotožňovat s tím, že jsme hrdiny svých příběhů.
Tento hrdina si moc neužívá: dostává na frak, je ponižován a zneuctíván. Pokud se s ním však dokážeme přestat ztotožňovat, můžeme najít své plnohodnotné místo ve vesmíru a lásku, která nás potěší a naplní víc než jakákoli jiná, kterou jsme kdy poznali.
Lidé se neustále ohánějí termínem ‘Cesta hrdiny’, aniž by tušili, co ve skutečnosti znamená. Všichni od generálních ředitelů po wellness-influencery si myslí, že Cesta hrdiny znamená postavit se svému strachu, zabít draka a získat 25 tisíc sledujících na Instagramu. Ale to není skutečná cesta hrdiny.
Na skutečné cestě hrdiny drak zničí NÁS. K našemu velkému překvapení nám manželství nevyšlo. K našemu velkému překvapení je nám najednou čtyřicet, nemáme děti, dům ani vyhlídky. K našemu velkému překvapení svět nechce dary, které mu hrdě nabízíme.
Pokud jsme pošetilí, právě tady přerušíme cestu a vydáme se na další, a pak zase na další, přičemž znovu a znovu zneužíváme své srdce pro krátkou iluzi vítězství.
Pokud jsme však moudří, necháme se rozdrtit, a vrátíme se do vesnice pokořeni, ale s nově nabytým pocitem, že se nemusíme ztotožňovat s tou částí sebe sama, která potřebuje vyhrát, potřebuje být uznávána, potřebuje všechno znát. Zde začíná náš transcendentální život.
Přijměme tedy pokoru ve všem. Život nás nechce dostat, ani nemůžeme za své boje.
Každá porážka je jen anděl, který nás tahá za rukáv a říká nám, že nemusíme stále mlátit hlavou o zeď.
Nechte tam toho snaživce uvězněného ve svých osamělých ambicích. Stačí odkráčet a život vás ve své nezměrné rozsáhlosti obejme.“
~ Paul Weinfield
zdroj: Tarak Matl
