Zamysleme se nad tím, co to je cit lásky.
Na jednu stranu je to touha spojit se s milovaným člověkem, splynout s ním, na druhou je to štěstí z maximálního výronu energie směrem k tomuto člověku, tedy spojení dvou protikladů. Pokud srůstám s milovaným člověkem, pak energie lásky přestává proudit a stává se nepotřebnou. Pokud se naopak od něho odpoutávám a odcházím, cit lásky může zeslábnout. Pro rozvoj citu lásky je třeba komunikovat. Pro to, aby tento cit nedospěl ke srůstání a zániku duší, je třeba vnitřně udržovat určitou vzdálenost od milovaného člověka. Listy stromů nemají srůstat jeden s druhým. Svou jednotu musí vnímat skrze kořeny stromu. Zjistilo se, že být šťastní a milovat jeden druhého, mohou pouze ti manželé, kteří první, nejsilnější cit lásky podvědomě odevzdávají Bohu. Skrze energii lásky se dostáváme na jemné roviny bytí, kde jsou ukryty kolosální možnosti. A tam milovaný člověk vypadá od nás naprosto odlišně. Nejprve tam září Božské „Já“ každého člověka, poté jeho citový a duchovní obal a nakonec obal fyzický. Podle toho musí být cit lásky nasměrován nejprve na skutečné „Já“ člověka, následně k jeho duši, a až poté k tělu. Jestliže se veškerá energie směřuje k tělu, dochází k bleskovému srůstu energetických obalů. Svou připoutaností zakrýváme člověka před Bohem, jeho duše přestává dostávat vyšší energii a začíná být nemocná a degenerovat. Čím více člověk porušuje druhé přikázání, tím více se vzdaluje Bohu a lásce. V duši narůstá agrese a zmenšuje se společná energie. Žena zase nejspíš může zapomenout na Boha, když zbožšťuje milovaného člověka. Čím rychleji se vytrácí směřování k Bohu, tím rychleji se láska mění na vášeň, stává se konzumentskou a vede ke stížnostem a urážkám. Pro vášeň je hlavní získávat. Je-li láska šťastná naopak obětováním se, odevzdáním se a péčí, potom vášeň si žádá v první řadě požitek, sex a nepřetržitý kontakt s blízkým člověkem.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 3 (Výchova rodičů)
