Byly to ty, které místní materialisté přesvědčili o tom, že duchovní zákony neexistují, protože nejsou 
hmotnými přístroji změřitelné. A lidé je tam odmítli vzít ve svém konání na vědomí. Do rizika takového sebezničení je nyní temnými duchy u moci řízena civilizace pozemská. Proto je nejvyšší čas na riziko zániku lidstva upozornit rozhodující, leč zatím nedostatečně duchovně myslící a jednající, většinu pozemšťanů.
Duchovní zákony, regulující správné chování lidských duchů ve hmotnosti (v těle), zasadil jako regulativ do stvoření jeho Tvůrce. Sebezničení civilizace je vlastně takovou pojistkou, která má zabránit nadměrnému zatížení zúčastněných lidských duší špatnou karmou pro další existenci v „záhrobí“. Tak velkou karmou, jejíž negativní dopad by duše v záhrobí (bez těla) zúčastněné na upadlé civilizaci neunesly. I nastavený mechanismus sebezničení civilizace je tedy vlastně projevem lásky Stvořitele ke všem duchům. Ovšem z hlediska věčnosti. Výchovné mechanismy stvoření jsou navíc nastaveny tak, že nikoliv nanejvýš milosrdný Bůh trestá, ale davy úmyslně „hluchých“ se ničí samy. Tak jako při rozběhnutí se nerozumného hlavou proti zdi také nemůžeme říci, že jej „zeď potrestala“!
Nerespektováním duchovních zákonů zanikly ve vesmíru ony „Atlantidy, Lemurie, Phaetonie“, apod. Nyní se zdá, že by mohla být na řadě pozemská civilizace.
Mnohého čtenáře musí napadnout myšlenka, že přece takové duchovní zákony, které zabraňují sebezničení lidských komunit, by musely být známy! A dokonce, že by měla být Stvořitelova „povinnost“ je z lásky k lidem uvést ve známost. Třeba prostřednictvím proroků. A také prostřednictvím nabádání nehmotných průvodců, kteří k nám jednotlivcům i k vedení národů občas tichým hlasem promlouvají.
Ale vždyť to všechno také pravda je! Všechna náboženství, každé jinou formou, v různé míře přesnosti, to činí. To pouze temní duchové, kterým se podařilo v poslední době uchopit plně světskou moc, najednou počali národy učiti: „že člověk je svoboden, proto si může dělati co chce“; že správné je to, co mu právě vyhovuje. Vše ostatní, podle „vědeckého“ světového názoru (ateismu), jsou vědou neprokázané pověry. (Termínem temní duchové pojmenovávám ty, které Bhagavadgíta nazývá lidem démonským, esejští a gnostici lidem temnoty a v Mariánských zjeveních jsou nazýváni jako „ti, kteří pohlédli na tvář satana“.)
V zatímní neprokázanosti duchovních zákonů mají ateisti dočasnou pravdu! Následky jejich masového porušování se ještě plně neprojevily, protože v rovině duchovních vibrací nejsou příčiny a následky svázány časem a prostorem! V duchovní rovině nejsou čas a prostor v tom smyslu, jak jej vnímá člověk za života v těle! Tento duchovní aspekt „příčiny-následku“ přiblížil Ježíš apoštolům výrokem, že tam je „jeden den jako tisíc let“. Tato posunutá časová nesvázanost v rovině duchovnosti způsobuje, že po špatném duchovním činu nenásleduje ihned odpovídající „výplata“. A když ke „sklizni“ následků někdejších duchovních přestupků dojde, lidé bez vnímání faktoru věčnosti si následky nejsou schopni dát do souvislosti s příčinami. A v této situaci již jsou následky porušení duchovních zákonů neodvratitelné! (Není přítomnost předchozího oslabujícího pokání.)
V našem civilizačním kruhu (od převládnutí křesťanství) je základní forma interpretace duchovních zákonů pojmenovávána jako „Desatero božích přikázání“. Před asi 3600 roky je izraelskému národnímu vůdci Mojžíšovi nadiktoval duchovní vůdce židovského národa. Od Židů převzali Desatero křesťané jako takové „duchovní minimum“. Na samozřejmosti naplnění „přikázání“ je dále skrze Evangelia Ježíše Krista postaveno vyšší duchovní ponaučení. „Desatero“ je v bibli (Druhá kniha Mojžíšova 20) formulované tak, aby bylo pochopitelné lidmi, žijícími před dvěma tisíci lety. Od té doby je vykládáno bohužel ve formě vhodné k přednášení negramotným pastevcům. Církve vyučující křesťanské Desatero strnule, bez přihlédnutí k úrovni naslouchajících, tím ztratily věrohodnost. Navíc jsou jeho principy často interpretovány způsobem, který mi neodvratně vtlačuje myšlenku o jejich nepochopení samými vyučujícími. Pokusím se tedy principy Desatera popsat tak, jak je sice žádná křesťanská církev nevyučuje, ale jak je z bible čtu já osobně. Dávám tím čtenáři možnost si tuto formu vnímání základních duchovních zákonů porovnat s tím, co cítí a co koreluje s jeho svědomím.
- Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z otroctví (nevědomosti)! Nebudeš míti jiného boha(život nedávající modlu) mimo mne! Toto první Mojžíšovo poučení nedává člověku nějakou povinnost slepě věřiti v něco, o čem se nemůže přesvědčit. Ale pomáhá člověku najít správné řešení v základním dilematu uvažování o světě. V dilematu smyslu existence světa a člověka. Poskytuje pokoušejícímu se o orientaci zásadní sdělení: že svět má jediný zdroj své existence, že v něm není chaos!!! Že všechny zákony, které kolem sebe vidí fungovat, jsou vlastně konstituovanou vůlí Tvůrce tohoto vesmíru. Od tohoto závěru je pak následně snadno odvoditelný i smysl bytí člověka a světa! Jaký, na to má v životě skrze duchovní poznání člověk přijít. A nemá se přitom zdržovat podřadnými pozorovanými jevy. (Za bohy považovanými přírodními silami.)
Vždyť smysl vlastní existence každého zde na zemi by měl být nepochybně první otázkou rozumného člověka! A dilema smyslu bytí není odvoditelné pouhým rozumem, protože rozum nebyl před počátkem světa, je jeho následkem. Proto bez pomoci Stvořitele nemůže člověk otázku smyslu svého bytí ve hmotnosti vyřešit.
Další konkretizace pozitivního nálezu smyslu života člověka tvoří obsah dalšího, vyššího duchovního poznání. V Evangeliu je toto prozření nazývané „zrození z Ducha“. Kdo neakceptuje první přikázání jako pomoc v hledání smyslu svého života, např. ateista, stoupenec teorie chaosu atd., nemůže nadčasový smysl své tělesné existence i smysl existence vesmíru rozumem nalézt.
- Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho! (Co můžeš poznat smysly.) Toto přikázání vypustily a nerespektují některé církve! Přitom obsah jejího pokynu je pro možný postup poznání Boha Podstaty světa opět darem božské hodnoty! Ponaučení upozorňuje kontakt s Bohem hledajícího, že v jeho možnostech není plné poznání Podstaty světa, biblickým jazykem řečeno „poznání Tváře Boha“. Upozorňuje hledajícího na zákon logiky, že konečností nelze poznat nekonečno! Je údělem člověka, že se může pouze k většímu a většímu poznání Boha jen přibližovat. Dokonce právě toto přibližování, i skrze poznání světa (podle díla poznáš Mistra), je smyslem života.
Jakmile by si však člověk udělal konečnou představu Boha jeho zpodobněním (viz časté obrazy v katolických kostelech), tím okamžikem si fixuje konečností nekonečnost. A karmou za toto snížení nekonečnosti Podstaty světa je ustrnutí dalšího poznávání Živoucího. V mysli takto myslícího člověka se „usadí“ nedokonalá představa, jejíž existence blokuje vnímání dalších rozměrů nekonečnosti. Představa se tak vlastně přemění v mrtvou modlu. Ustrnutím v poznávání nekonečnosti Boha dotyčný nechtěně naplňuje neúčelnost svého dalšího života v těle. Smyslem druhého přikázání je vlastně dar varování před ustrnutím v postupu poznání Živoucího a stále aktivního Boha! Není proto žádnou náhodou, že vyloučením gnoze ustrnuli právě scholastici (školní teologové), kteří se o Bohu učí pod Jeho vyobrazením. (Od Sixtinské kaple po chrám svatého Víta.) Naopak z důsledného dodržování této božské rady bere současnou duchovní sílu islám.
- Nezneužiješ jméno Boha nadarmo! Vše, co je člověkem vysloveno s odkazem na Boha, okamžitě „přibírá vibraci“ energie věčnosti. Je-li zmíněné jen částečně a i neúmyslně špatné, nebo dokonce zlovolné, ihned zatěžuje dotyčného těžkou karmou!!! Ono skrývání lidských zájmů nebo přání za oním „jménem božím“ nebo za výkřiky fanatiků „Bůh to chce“ je jasné a flagrantní porušení přikázání! Řekl tomu dotyčnému, který uvedené výroky vykřikuje, skutečně osobně Bůh to, co říká? Jestli ne, tak bych nechtěl být v jeho „karmické“ kůži, až se jeho duše „vyvlékne“ z těla!
Do kategorie přestupku tohoto přikázání padají všechny náboženské války a štvanice! To snad již v historii chybující křesťanství pochopilo. Snad i islám pochopí svůj správně v Koránu vyjádřený postoj odstupu od Boha. Korán přece jasně učí, že když věřící řekne nebo pomyslí „Alláh“, musí v absolutní pokoře padnout na tvář a mlčet!!! Z hlediska duchovních zákonů jsou zlodajnými vykladači Koránu třeba islámští teroristé. Když řeknou, že zabíjejí jménem Alláha, jsou jasní přestupci třetího přikázání! Řekl jim snad osobně Alláh, že mají vzít bombu a jít zabít jiné? V okamžiku takového myšlení je jejich mysl obsednuta satanem. Kdyby Alláh chtěl, aby jejich oběti přestali existovat, okamžitě by se to stalo i bez akce těch duchovních ubožáků.
- Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý! Šest dní budeš dělat všechnu práci, sedmý den bude zasvěcen Bohu! Jde opět o božskou radu zásadního významu pro život pozemského člověka. Bůh samozřejmě vůbec nepotřebuje, aby se člověk jeden den oblékl do svátečního a šel se mu klanět. Ale pozemský člověk, štvaný každodenním bojem o fyzické živobytí, potřebuje udržet svou duchovní rovnováhu. Musí se zastavit, přemýšlet, meditovat, proč vlastně žije a jestli správně žije. Obsah tohoto pokynu je daleko náročnější, než si jej mnozí věřící vykládají. Já jsem jej pochopil jako božskou radu, že člověk má sedminu svého pozemského času vyhradit rozvoji svého duchovního rozměru! (V době vzniku to bylo nutné konstituovat do jednoho dne, protože jinou míru času lidé neznali!) A je lhostejné, jestli ve formě čtení bible, jiných moudrých knih, meditace, modlitby nebo rozjímání při cestě přírodou. Vlastně „chrámem Páně“ (poutě). A je lhostejné, jestli sám nebo ve skupině.
Indická filozofie nás správně učí, a já jsem se o tom přesvědčil, že člověk, který se denně nejméně na dvacet minut plně neponoří „do sebe“ (k hovoru s Bohem), se ve velmi krátké době stává duchovně prázdným. Stává se davovým člověkem, neosobností, jak je kolem sebe dnes v masách vidíme. Duchovní bytost člověk se nedodržováním tohoto přikázání zákonitě přemění v „brouka spěchalíka“, workoholistu, které kolem sebe stále vidíme spěchat a kteří na konci života zjistí, že nic nedohonili. Pracují ke smrti těla, a až k ní dojdou, neví proč to vlastně dělali. Tyto jen zevní formou člověku podobné bytosti formuje prý „současná doba“. Nikoliv, formuje je „orchestr temnot“, vládce tohoto světa, ovládající skrze moc, finance, média a školství myšlení současných lidí. Zeptejte se těch právě umírajících, kteří stále v životě pracovali, zda si stále myslí, že to bylo pro ně výhodné, že nedbali boží rady, doporučující jim sedminu života i přemýšlet?
- Cti otce svého i matku svou, abys dlouho byl živ na zemi, kterou ti dává tvůj Bůh! Otcovství i mateřství je mimořádný duchovní úkol. Uvádí právě tělem a osudem (karmou) obdařené duše do života v hmotném rozměru stvoření. Zažité a z místa inkarnace konkrétní zkušenosti mají rodiče. Proto Bůh radí nově na svět příchozím duchům, aby, než dozraje jejich rozum (dle mne v 50), jejich autoritu a rady respektovali! Životní zkušenosti rodičů se dětem stanou dobrým startovacím můstkem do dalšího života. V obecnějším slova smyslu to platí rovněž tak, že i nadřízení, starší a moudří lidé, i mimo rodinu, jsou také těmi správnými uvaděči do všech rozměrů života. Tento aspekt respektování subordinace zdůrazňuje čínský konfucianismus. Tento princip v Číně lidé žijí a právě poslušnost starším je jedním ze „záhadných duchovních zdrojů“, které pohánějí současný čínský vzestup. Naopak hlasatelé pseudosvobody jej v Západní civilizaci rozvrátili a i masové porušování této božské rady je jedním ze současných příčin pádu Západu.
- Nezabiješ! Všechna hmotná těla v přírodě podléhají neustálému koloběhu vzniku a zániku. Vše živé požírá jiné živé, aby nakonec bylo samo požráno. Z tohoto koloběhu požírání se ale vymyká bytost člověka. Proto, že člověk svou existencí má v životě naplnit i jiný než biologický, totiž duchovní smysl bytí. Duch každého člověka má proděláním života se všemi jeho klady a zápory dozrát z hlediska poznání věčnosti a tím Boha. Je-li jakýkoliv člověk předčasně zabit, nemůže své transcendentní poslání dokončit. Proto ten, kdo jeho život ukrátí, nesmyslně ukrátí život jiného živého, spáchá neoprávněný zásah do Bohem naplánovaného naplňování smyslu jeho existence. Tím se zatíží zhatěním božího záměru, zejména s duchem jiného člověka. (Hřích proti Duchu.) Proto tato božská rada varuje člověka hledajícího Boha před zátěží, kterou za života nemůže dobře vidět. Lidé si neuvědomí, že zabitím člověka zabitému zabránili přiblížit se dalším životem k Bohu! Bez ohledu na to, zda by toho zabitý využil či nikoliv. A za nenaplnění jeho životního poslání nesou vrahové odpovědnost z hlediska věčnosti. Tj. tu nejtěžší.
- Nezesmilníš! Rada, která upozorňuje na vícerozměrný, tedy i duchovní význam sexuality člověka. Duchaprázdní nalezli sexuální pud jen jako akt tělesnosti, jako formu vybití přebytečné životní (hadí) síly. Pocit rozkoše při odtoku nadbytku životní energie prostřednictvím sexu odvodí pozornost od hlubšího vnímání sexuality. Skrze pouze tělovou sexualitu plýtvá duchaprázdný energií, která mu následně chybí ke zdraví a vitalitě. Viz vyžilý vzhled „erotomanů“. Bůh radí hledajícímu Ducha, aby objevil sexualitu jako součást vícesložkové, tedy i duchovní lásky. Při takové nedochází ke ztrátě vitální energie (odvodu do země), ale k výměně mužského a ženského typu hadí síly. V dokonalé lásce na úrovni těla, duše, ducha se vitální energie neztrácí. Není tedy žádnou náhodou, že současný vládce tohoto světa nabádá k vyžití sexu bez přítomnosti duchovního rozměru. Stačí nahlédnout do tiskovin a tzv. sexuální osvěty. Současný zlovolný vládce světa ví, že těm, kteří jej poslechnou, bude vitální energie za krátký čas výrazně chybět. Může ale skrze bádalíky (tzv. sexuology) slíbit těm, kteří vábení sexu bez hranic podlehnou, že dostanou v nastupující krizi vitalitu ve vědou vyvinutých tabletkách? To z principu není možné.
- Nepokradeš! Krádeží není myšleno porušení lidmi vytvořených zákonů právního řádu. Krádeží z hlediska vyššího principu je každá větší spotřeba pozemských statků, než je dotyčným vytvořeno duchovních, organizačních a materiálních hodnot!!! Krádež je tedy parazitace na tvůrcích hodnot všeho typu. „Hoden je dělník mzdy,“ říká Ježíš. Každý, kdo tvůrce hodnot jakýmkoliv způsobem obere o část jimi vytvořené hodnoty, tedy i pomocí pozemských zákonů a předpisů, je v rovině věčnosti zloděj!!! Tedy zloději kromě zlodějů podle pozemských zákonů jsou všichni rentiéři, utrácející dědici, lichváři, pachtýři jimi nevytvořeného apod.
Z hlediska věčnosti je jisté, že užít zde na zemi smí duchovní člověk jen tak velkou hodnotu, kterou sám vytvořil. Mínus desátek, který má odvést ve prospěch nemohoucích pracovat a upadlých do neštěstí. Ti, co konzumují víc, než vytvořili, se budou „na druhé straně“ divit. Nikdo neodejde z hmotnosti do věčnosti, aniž by svou spotřebu zde nezaplatil do posledního haléře, říká Abdrushin. To neznamená, že bohatý nemůže do věčnosti vejít. Musí ale hospodařit se svým majetkem k prospěchu mnohých a sám spotřebovávat skromně. Vysoká tvorba duchovních, organizačních a materiálních hodnot ve spojení se skromnou osobní spotřebou je znakem duchovního člověka. Povaleči, žráči, opilci, vyžírkové, vychytralci, hráči na burze a kdekoliv, lichváři (bankéři) jsou přestupci tohoto přikázání, i když třeba pozemské zákony neporušují.
- Neublížíš bližnímu slovem! Pro člověka vázaného na smysly opět božská rada. Netýká se jen křivých výpovědí před soudem či pomluv na veřejnosti. Slovem lze poranit duši a rána bolí více víc než tělesné poškození. Navíc zraněná duše není vidět a zranění je možné léčit jen duchovně. Zatímco muži obecně ubližují bližním více fyzicky, ženy více slovně! Zejména současné feministky v partnerství. Skrze své oslabené ženství a tím svou duchovnost (intuici) ztrácejí schopnost vciťovat se do myšlení mužů. Pak považují zpětný karmický dopad ve formě neschopnosti kvalitního vztahu s mužem za absenci Spravedlnosti.
- Nebudeš nikomu závidět ani majetek, ani lásku, ani nadání a dispozice! Závist je duševní jed z kategorie nenávistí. Časem vnitřně rozhlodá jakoukoliv duši. Bůh radí člověku, aby, když není schopen poznat poslání jiného člověka na tomto světě, neodvažoval se posuzovat oprávněnost vybavení, kterým jej Bůh obdařil. Vždyť po každém, kdo po jakékoliv stránce mnoho dostal, bude při odchodu z tohoto světa požadován adekvátní „duchovní výnos“.
Jen na těchto deseti duchovních principech je možné vystavět kooperující, neboli vyspělosti schopnou civilizaci. Jen lepší nebo horší uplatňování těchto světským zákonem nenadiktovatelných zásad konstituovalo na 2 tisíce tzv. křesťanskou civilizaci. Úpadek jejího duchovního standardu vyvolal současnou krizi Západu. Západ ovládli lidé, kteří v tichosti začali žít a ve společenském životě a ve školách „vyzařovat“ jiné, satanské desatero. Samozřejmě, že jej nevyslovují, ale každý jej může z nich odcítit. Zní:
- Nejvyšší hodnotou neboli bohem je člověk, který si může dělat co chce!
- Formou projevu jeho božství jsou moc a peníze!
- Moci a penězům je dovoleno všechno!
- Svátkem jsou světské radovánky!
- Rodiče a staří jsou na obtíž!
- Zabij podle práva silnějšího každého, kdo ti překáží v uplatnění své vůle!
- Nejvyšší chytrostí je schopnost okrádat!
- Seberealizuj se v sexu podle své vůle!
- Použij jakýchkoliv slov k realizaci své vůle!
- Ty máš stejné právo, jako kdokoliv jiný, na jakýkoliv majetek či ženu, takže je jakkoliv získej!
Faktické žití tohoto satanského desatera současnou mocenskou pseudoelitou vede svět do „narovnání“ poměrů skrze „výprask“ všech. Masa konzumentů tzv. občanské společnosti je již natolik duchovně rozvrácena ateismem v myšlení, že není schopna volbami pseudoelitu svrhnout. Přitom lidstvo ve vědeckých a technických oblastech pokročilo natolik kupředu, že buď musí satanskou pseudoelitu rychle odstranit od moci a duchovně vystoupit výše, nebo ona skrze úplný společenský rozvrat zničí lidstvo a uvrhne jej do stavu před Desaterem. Domnívám se však, že pádu do barbarství není třeba se obávat. Máme slíben druhý příchod božského Ducha, tentokrát s mocí. Příchod s mocí znamená, že tentokrát se vyšší úroveň duchovnosti, obsažená např. v Evangeliích, nebude duchaprázdným podruhé vysvětlovat. Kdo vyšší duchovnost bude žít, neviditelné boží mlýny jej ve hmotnosti ponechají. Kdo objektivní platnosti duchovních zákonů nebude chtít rozumět, neboli je bude chtít hmotnými přístroji změřit, jeho duše bude ze země vzata a inkarnována ve vesmíru na planetu v duchovní úrovni „těsně za opicema“. V tamních poměrech „si pak vzpomene“, jak bylo blaze, když jej a ostatní lidé „náboženští tmáři“ cepovali ve znalosti a v dodržování „vědecky nedoloženého“ Desatera!
MVDr. Josef Staněk